Tisíce podob bolesti (Tisíce radostí v Masopustu a Propast v Rubínu)

„Úzkost je dnes něco jako nedílná součást kulturního kontextu modernity,“ (Stossel, Scott. Můj život s úzkostí, Praha: dybbuk, 2015, přel. Helena Čížková, s.18.) píše americký novinář Scott Stossel ve své autobiografické knize Můj život s úzkostí. Zmiňuje i již vcelku známý fakt, že se úzkost v posledních letech stala (dle průzkumů Světové zdravotnické organizace) nejběžnější duševní nemocí, která předčila i depresi, a že procenta lidí trpících úzkostí stále stoupají. Stossel je, bráno současnými měřítky, veskrze úspěšný muž přispívající do nejvěhlasnějších amerických periodik. V knize se pomocí velice osobní zpovědi vypořádává s vlastní závažnou formou úzkosti zahrnující všemožné specifické fobie včetně těch ze zvracení, z bacilů, z létání i z veřejných projevů, a pokouší se ji ukotvit v historickém, dobovém, vědeckém i duchovně-filozofickém kontextu. Posledně zmíněnému se ve svém bezmála čtyřsetstránkovém pojednání ovšem věnuje spíše okrajově, což je pro vyznění knihy zásadní a pro Stosselovo racionální vnímání úzkosti příznačné. Otázku, zda je úzkost spíše nemoc zakódovaná v naší DNA, nebo zda se jedná o duchovní problém, si v úvodu knihy nicméně pokládá a je si vědom toho, že na ni neexistuje jednoznačná odpověď. Boris Jedinák a Petr Jeřábek (pod hlavičkou divadelního spolku Masopust) se ve své inscenaci Tisíce radostí do žádných hloubkových rozborů úzkosti nepouštějí. Od Stosselovy knihy se odpichují ve snaze zobrazit úzkost jako danost, se všemi jejími projevy. Jedná se spíše o pokus zachytit mučivý stav, kdy se člověk ocitá v ponižující paralýze – v situacích, kdy pro to jeho okolí nevidí žádný podstatný důvod. Nemusí se přitom jednat o žádnou konkrétní fobii – úzkost je běžně definována jako strach bez příčiny, který je v konečném důsledku strachem ze smrti. Jak zmiňuje i Scott, úzkost může takto predisponovaný člověk prožívat kdykoliv, když je v ohrožení jeho sebeúcta, tedy představa o sobě samém. Vzhledem k tomu, že v takové situaci je běžnou reakcí spíš snaha za každou cenu udržet fazónu, než se k nastupující panice přiznat, úzkost se zákonitě zvyšuje. Proto bývají lidé s generalizovanou úzkostnou poruchou (zdánlivě) tak dobře adaptovaní, že na nich jejich potíže nejsou poznat ani na třetí pohled. Kdo se kdy s něčím podobným na vlastní kůži potýkal, ví, o jak začarovaný kruh se může jednat.
Jedinák s Jeřábkem si ze Stosselovy autobiografie pro průzkum úzkosti vybírají „archetypální“ situaci v podobě svatebního obřadu. Zobrazovat jako zhmotněné peklo vstup do manželství, událost běžně interpretovanou jako nejšťastnější chvíli v životě člověka, je v moderním umění svého druhu vděčný úzus. K osobním favoritům počítám Melancholii Larse von Triera, každý si jistě dosadí sám. Pnutí mezi snahou dokonale naplnit tradiční svatební šablonu a emocemi provázejícími transformační rituál zakládá na konflikt mezi personou a bytostným Já. Pro úzkostné typy – a nejen pro ně – zaručeně výzva.