DĚKUJEME
Cítím vůči Evě Tálské dluh. Za sebe i za SAD. Do jisté míry je to dáno tím, že SAD vznikl v roce 1990 a tedy se časově míjí s podstatnou částí historie Divadla Husa na provázku, která započala o víc než dvě desetiletí dříve. V SADu tak nenajdou čtenáři reflexe jejích starších inscenací, a to přesto, že jsou mezi nimi – podle mého soudu - vrcholná díla českého divadla. Tak z našeho zorného pole vypadlo např. Jako tako (1978), první její montáž z lidové poezie, dramatizace pohádek Boženy Němcové Svět snů (1981), živě provedená loutkárna Pohnutedlná čtení o Donu Šajnovi a nevinně soužené hraběnce Genovefě (1983) nebo adaptace Seifertovy Písně o Viktorce (1984) – což byly mimochodem všechno inscenace s Ivou Bittovou. Souběžně – a to už je zcela neomluvitelné – SAD opomenul i jednu celou linii tvorby Evy Tálské, a to i když došlo i na porevoluční repliky. Mám na mysli její adaptace nonsenové literatury: Šibeniční písně dle Morgensterna (1968, obnovená 1994), Carrollovu Alenku v říši divů (1973, obnovená 1992) a mé zvláště milované Příběhy dlouhého nosu dle Edwarda Leara (1982). Zmiňuji je tedy alespoň takhle heslovitě na úvod výběru z textů, které SAD Evě Tálské věnoval.
Karel Král
/.../ „Před revolucí“ jsem pouze registrovala zdůrazňovanou roli polis v této inscenaci a Kreontovo neustálé vemlouvání se v přízeň Chóru. Vemlouval se obci daleko usilovněji než v přízeň vlastní rodiny. Tam vládl nepokrytě. Ten důraz na obec mi byl najednou daleko srozumitelnější než náhle efemerní svět Anouilhův. Zrála potřeba sdružovat se. Přicházela. Byla v „době“. A tak brněnské představení vypovídalo o různých způsobech podmaňování i o vzájemné vazbě osobních osudů vládců s životem obce. /.../
Před vchodem do Domu umění stál chumel dětí a mezi nimi seděla na židličce babička, sukni plnou kapes a v kapsách lžičky a bonbóny. Děcka netrpělivě vyhlížela, kdy už konečně přijde ten lenoch Honza, který se kdesi uvnitř tak nevhod válí a válí. Pak se dveře otevřely, Honza byl tady, objevil se i dveřník s vysokým cylindrem na hlavě a spolu s babičkou vedli děti dovnitř. Za nimi jsem vklouzl i já, nepatřičný host, vetřelec do světa, kam mají dospělí vstup zakázán.
více
neukončený rozhovor s Evou Tálskou o prvním roce "Studia Dům"
Ta vůně byvších lidí proniká domem, ať chceš nebo nechceš. Dlouho a mnohokrát jsem jím procházela a smiřovala se s nimi: ušmudlaná místa kolem klik, nápisy na stěnách i dveřích, bílá místa po obrázcích, někde špína, někde čistota. A všechno to posunuto násilnými vloupáními: vylámané dveře, vyrvané zásuvky, kouty scházejících se partiček. Ta atmosféra není jednoduchá. Budu proti ní stavět úplně nové prostředí - takové, jakou poetika, toho, co budu inscenovat, vyžaduje. Změní se půdorys, barva stěn atd. Stěny a prostor se stávají divadelním prostředkem stejně jako slovo.
...to vše zvýraznilo možná právě to nejpodstatnější, totiž divadlo jako princip sebepoznání na jedné straně a jako princip hry na straně druhé. Tedy poznání skrze hru, radost z hraní jako oslava divadla, a přitom „žert, satira a hlubší význam“. Schematičnost „drsného divadla“, na němž se křičí, i výjevy vysloveně jarmareční, to vše je velice adekvátní právě oněm víceznačnostem kleistovských loutek; je absurdní klást si otázku, „jak to Kleist vlastně myslel?“, neboť hranice snu a skutečnosti, pravdy a klamu se stírá a ukazuje jako bezpodstatná.
Obě inscenace, francouzská i ta domácí, „královské“ téma vlastně jakoby obcházejí. Je tato obtížná role opravdu tou nejzajímavější postavou nesmrtelné tragédie? Není jenom příležitostí, vůči níž se ostatní postavy vymezují, a mohou tak nabývat na psychologické mnohovrstevnatosti?
víceJako verš z básničky zní Tálské titul. Však jsem hledal., zda Se mnou smrt a kůň není Skácelův verš. Přestože není, nacházím v inscenaci obdobu Skácelových vesnických cirkusů a lunaparků, i hřbitovů a pohřbů. Tálská jistě rozumí Skácelové nostalgii. Třeba i té funerální ze Smrti pohřebního vozu.
vícePřesahují-li v něčem provázkovské pašije rozměr běžného představení, děje se tak nepochybně skrze obraz Krista, ne jeho ukřižování! Odkaz středověké pašijové tradice udržoval při životě kajícné sebeobviňování. Spílání božstvu a podíl na smrti vykupitele zviditelňoval člověku predestinační vinu. Ale co po Freudovi s pocitem viny?
víceHovoříme-li o brněnském Studiu Dům, pak máme na mysli široké seskupení mladých lidí (původně patnácti až dvacetiletých), kteří od roku 1991 prošli „učilištěm” založeným režisérkou Evou Tálskou. I když se totiž původní projekt nazýval „amatérské divadlo vedené profesionály”, jednalo se zároveň o alternativní školu s pozoruhodným profesorským sborem (též Alena Ambrová, Boris Mysliveček, Jana Preková, Miloš Štědroň, Jana Zbořilová, Dušan Ždímal…) a předměty (herectví, scénografie, hudební skladba, v tomto rámci i jevištní svícení, výroba masek, loutek či plakátu, ale také např. vedení peněžního deníku). Divadlem tohoto „studia v praxi” měl být skutečný dům, opuštěný činžák určený k rekonstrukci...
víceDivadlo a hra jsou synonyma, a dětinskost je samozřejmá součást divadla. Požadovány jsou dětské oči. Lze je i teatrologizovat. Aby byl divák plně účasten na hře, musí za a) pochopit a přijmout její pravidla, za b) zapomenout na to, že to jsou pravidla. Musí zdětinštět: ví, že jde jen o hru, ne o život, a přesto tu hru bere jako život smrtelně vážně. Pro dospělého je trochu problém přijmout roli diváka. Na to už je moc velký, moc důstojný. Civilizovaný člověk si navíc zvykl na pouhou roli, dobře zásobovaného konzumenta. Taky přesycení, které se týká specificky divadla (když je pro společnost převlek, předstírání druhou přirozeností) brání dospělým přijmout hru. S dětmi je to snazší.
víceJeště než představení začne, z rozvržení scény lze leccos vytušit. Široký obdélníkový prostor je černě vykryt, jeho strohost ještě podtrhují kontrastující lavice ze světlého dřeva kolem stěn. Přes bidlo visí peřina, tušíme připravenou sekyrku a špalek, složený šátek, židle… světnice očekává obyvatele a hosty. Tato světnice nemá okna ani dveře, ale otvírá se přímo do dálky pole nebo sadu. Několik křehkých bílých kmínků tu zastupuje stromy a tvoří dvě brány-dveře. Všechno je klidné, tiché, srovnané. Vlevo vepředu se připravují hudebníci. První na scénu vstupuje žnec, soustředně kráčí prostorem a kosí, připravuje cestu ostatním - za chvíli v něm poznáme Smrt.
víceNejzajímavější je na Tálské režijním přístupu její snové propojování nesourodých věcí a otevřená hravost. Nejdříve nastolí ryze iluzivní princip, kdy má divák pocit, že se na jevišti dějí až filmové triky, a vzápětí tuto umělou realitu zcizí způsobem, který diváka okouzlí svou nelogičnosti a jasným sdělením, že se ocitl ve světě, kde předtím nastolená pravidla a běžné zákony neplatí a kde ho může potkat naprosto vše.
více
