Fenomén Lébl a my

V polovině dubna měla v kulturním centru Vzlet premiéru inscenace Objal mě bůh a nic v režii Daniely Špinar. Bylo to historicky poprvé, co se na českém jevišti ocitlo dílo vycházející z biografie Petra Lébla, jednoho z nejvýznamnějších režisérů českého porevolučního divadla. Tento počin vyvolával už předem a neméně po premiéře kontroverzní reakce. Proto jsme se o něm rozhodli uspořádat anketu a zachytit postoje čtveřice diváků a divaček z odborné sféry, které představení nějakým způsobem nenechalo chladnými. Všichni oslovení - Jakub Škorpil, Barbora Etlíková, Adam Svozil a Eliška Říhová - přispěli jednou otázkou a třemi reakcemi, přičemž respondenti při psaní svých odpovědí vždy předem znali ty přecházející.

Jakub Škorpil: Lze (a případně jak) vnímat inscenaci Objal mě… bez ohledu na „kontext Petra Lébla“? Bez toho, co mohl divák případně zažít či se dočíst o jeho osudu a díle? Je bez tohoto kontextu dostatečně čitelná a působivá?
Barbora Etlíková: Já myslím, že je dostatečně čitelná a působivá především, pokud ji alespoň částečně vyjmeme z kontextu Léblových inscenací. Mně bylo osm let, když tento režisér zemřel, nicméně jako umělce ho znám skrz nejrůznější materiály o jeho tvorbě, fotodokumentace nebo i záznamy inscenací. Kdysi jsem se hluboce zamilovala do jeho překvapivých a enigmatických vizuálních metafor. Podmanily si mě ornamenty, které směřovaly diváckou pozornost kamsi vně děl, nicméně koexistovaly v nich s výraznými, činoherně-psychologizujícími výklady dramatických textů. Ty bývaly velmi citlivé vůči vnitřnímu životu postav (což se dle mého názoru týkalo dokonce i „divokého“ Vojceva), takže před nimi museli v mnoha případech kapitulovat i kritici nebo komentátoři, kteří se chystali mluvit o povrchnosti Léblova na svou dobu opulentního, výtvarně výrazného stylu.
Takto strhující estetiku samozřejmě nemohli nabídnout tvůrci Objal mě… – už proto, že žijí v jiné době. Hlavně však netvořili primárně inscenaci o Petru Léblovi ani o jeho estetice. Myslím si, že vypovídali spíš o situaci queer umělce, kterému společnost nenabídla vhodné podmínky k tomu, aby v ní plnohodnotně žil se svou jinakostí. Spíše ho povzbuzovala, aby energii, kterou by možná býval za jiných podmínek investoval do záchrany svého duševního zdraví, po hrstech a masochisticky vkládal do umělecké tvorby a související společenské sebeprezentace. Na inscenaci je podle mne podstatné jakési obecnější upozornění na situaci nejen queer umělců. Jestliže jsou schopni společnosti nabízet hodnoty, které ona od nich přeochotně přijímá, pak je na čase pohlédnout na situaci také z druhé stránky. „Konzumenti“ umění by se měli pozastavit nad cenou, kterou tito umělci za svou tvorbu vlastně platí či platili.