DĚKUJEME
Existuje jistá forma postnatálního potratu, kterého se dopouštějí otcové. Tato partitura je jeho vyobrazením formou fresky.
Muž, otočený do posluchárny, v níž může být za soudce zaměněn kdokoliv. Muž, který je zároveň obžalovaným i obhájcem, střídá oba dva hlasové rejstříky bez přerušování a nezapomíná je ztvárňovat s lehkostí. Struktura je plná antifon, je to veřejný projev, který se čistě a naléhavě v jednotlivých odstavcích dovolává soustavně svých posluchačů, jakoby se dožadoval souhlasu, schválení nebo výkřiku
„amen”. Rukopis je strohou partiturou ve třech obrazech, která vyžaduje, aby byla vstřebána ve své složitosti, naráz.
Zatímco vchází obecenstvo, je na jevišti přítomen muž, který jako by se modlil. Postýlka, pokrývka, hračky a mejdlíčko, vanička, dálniční spojka a dětská sedačka, auto, déšť, ruce, kočárek, volant a betonová dlažba a zahrada, pokojíček s postýlkou, dětská sedačka, pokojíček s postýlkou, a vanička, zahrada, vanička, postýlka, vanička, zahrada, kola, kola, kola. Přestane se modlit, přejde do jiného, divákům určeného hlasového rejstříku. Interpret se směšnou naléhavostí zahájí první ze tří obrazů.
Pánové, ať zvedne ruku každý, kdo zde, mezi námi, měl kdy otce, tátu, protože to bude otec, nad kterým dnes, teď a tady, zcela jistě, bude vynesen rozsudek.
Ano, pánové, nechť se přihlásí každý z přítomných, který kdy pohlédl do očí tomu obrovi, té bytosti, která byla neskonale větší než on sám, a oslovil ho těmi dvěma drobnými, srdce drásajícími slabikami (táto), je to tak?
Ano, je to tak, protože je to otec, nad kterým teď a tady, zcela jistě, vyneseme rozsudek. Je to otec, nad kterým vyneseme rozsudek za to, že umožnil přerušení těhotenství slečny Villaflorové.
