SAD 5/2011

summary 5/2011

Číslo otevírá „Představit nepředstavitelné“, Miroslavem Petříčkem komentovaný úryvek z filosofické eseje Georgese Didi-Hubermana inspirované ilegálně pořízenými fotografiemi z Osvětimi a nazvané „Obrazy – navzdory všemu“. V úvodním bloku „Hrůzy a dějiny“ ho doplňují „Masakry a masturbace“, recenze Vladimíra Mikulky na adaptaci Europeany Patrika Ouřednáía režírovanou Janem Mikuláškem v brněnské Redutě. Blok „Pohodlí a zajíc“ uvádí „Máme zodpovědnost za své pohodlí“ Jiřího Ermla, recenze na dvě inscenace českého poetického dramatu poloviny minulého století: Topolův Konec masopustu (režie J.A.Pitínský v Národním divadle) a Křišťálovou noc Františka Hrubína (režie Štěpán Pácl). V článku „Divadlo frází a poezie (se zajícem navrch)“, píše Karel Král především o představení Jsem tvůj zajíc, které v Divadle Archa uvedl Petr Nikl, autor následujícího typografického eseje „New York Praha“. Blok „Mistři a blázni“ se vrací k letošnímu Pražskému Quadriennale a kromě recenze Lenky Šaldové „Nemocní láskou“ přináší zejména rozhovory s Heinerem Goebbelsem („Neokázalost“), Josefem Nadjem („Tajemství“), Romeem Castelluccim („Výzkum“) a Arnoldem Aronsonem („Divadlo nemá nárok na existenci“). O právních problémech uzavírání licenčních smluv je rozhovor s Jiřím Srstkou a Viktorem Košutem nazvaný „Pozor, licence!“, který v bloku „Vize a licence“ doplňuje článek Bruno Mattei „Re-vizualizace: kritická bilance audiovize“. V bloku „Flétna a les“ píše Lenka Šaldová o Brookově Kouzelné flétně („Příjemných devadesát minut“), Dana Silbiger-Sliuková o Richardu II. a Komedii omylů v britské Tobacco Factory („Tabakový Shakespeare“) a Karel Král o Jak se vám líbí inscenovaném Davidem Radokem na českokrumlovském Otáčivém hledišti („Jak se vám zdá“). Blok „Misantrop a rekordy“ je slovenský a přináší první část portrétu činohry Slovenského národného divadla v sezoně 2010/2011 od Martiny Ulmanové („Národní, rekordní“) a recenzi Michala Zahálky na kritickými cenami ověnčenou inscenaci Misantropa v režii Romana Poláka („Misantrop v zajetí sexu“). Především letošní Theatertreffen jsou obsahem bloku „Umělec a realita“, kde o vybraných festivalových inscenacích píše Pavel Trenský („Theatertreffen 2011“) a Barbora Schnelle („Divadlo ve spárech reality“), která je i autorkou portrétu nedávno zemřelého kontroverzního režiséra Christopha Schlingensiefa („Nadávali mu do umělců“). Blok „Disney a děti“ se věnuje současné britské dramatice a obsahuje přepis pražské přednášky Alekse Sierze „Od Disneyho k Enronu (Nové drama a současné britské divadlo)“, článek Jakuba Škorpila („Mnozí efektové“) o Neilsonově Wonderfull World of Dissocia, Enronu Lucy Prebble a Earthquakes in London Mikea Bartletta a portrét vybraných mladých dramatiček spojených především s Royal Court Theatre od Diany Damien („Mladé britské divadelní autorky“). Závěrečná reportáž „Churchillové židé a děti“ Hany Pavelkové komentuje kontroverze, které vzbudila hra tohoto čísla, jíž je Sedm židovských dětí – Hra pro Gazu od Caryl Churchill. Comedy Mix pokračuje v cyklu věnovaném Peteru Cookovi a přináší jeho skeč Havrani, komiks Hany Voříškové se jmenuje Co tam je? a nechybí ani tradiční Kaleidoskop.

Lenka Šaldová: Nemocní láskou V rámci Pražského Quadriennale uvedlo Národní divadlo v režii Alice Nellis a v hudebním nastudování Petra Kofroně Glassovu operu „Les enfants terribles“. Prostor pro ni našli v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích, v její bývalé centrální kuchyni. Inspirativní nebyl ani tak kontext léčebny, i když účinkující do hry vstupovali jako součást jejího osazenstva,  ale sám o sobě inspirativní sál: ratejna s klenutými stropy, šmouhatými stěnami, oprýskanými kachličkami, zašlými prosklenými dveřmi a s podivným otvorem ve stropě. Ponuré, neutěšené prostředí, velmi případné pro depresivní příběh sourozenců uzavřených do vlastního světa, závislých jednoho na druhém. Paul a Lise jsou mladí lidé, na první pohled nikterak nevybočují z okolí. Extravagantní je naopak okázale hrdá, Paula milující Agathe, když ji – decentně - představuje kontratenorista Jan Mikušek. Lise (Alžběta Poláčková) je dominantní dívka, Paul (Pavel Hájek) blonďáček, slabý asi tělesně i vůlí k životu. Přesto je jejich vztah osudový i perverzní, vražedný i něžný. Inscenátoři podtrhli realitu prostoru kovovými nemocničními postelemi, stolky. Dali vyniknout nehostinnosti. A pak ve vteřině dokázali vytvořit magický prostor odrážející vnitřní svět hrdinů: halucinogenním barevným svícením a nepopisnými, imaginativními projekcemi na zdi, strop, prosklené dveře. Z otvoru ve stropě se navíc snově sypal papírový sníh, za skleněnými dveřmi či látkovou přepážkou se rýsovaly siluety, na kachličkách se odrážel rudý stín… Šlo o jednu z nejlepších inscenací minulé sezony v českém operním divadle.

Karel Král: Jak se vám zdá Otáčivé hlediště v Českém Krumlově stojí v zámeckém parku. Při představeních tak zápolí skutečnost zdánlivá, umělecká s tou opravdovou. Režisér Josef Průdek vsadil v Leoncavallových „Komediantech“ na velké plátno s armádou vystupujících (přes 100 lidí a 2 koně), jimž vévodí José Cura. Každý, kdo je účasten, si připadá jako boháč, který se rád pobaví s plebejci. Patřičné prostředí je zvýrazněno. Smějících se paňáců je fůra. K tomu provazochodci a žongléři. Spojuje se, co si je beztak blízké, šlechtická opera a lidový cirkus. Na rozdíl od tohoto spektáklu vzal David Radok ve své inscenaci „Jak se vám líbí“ rozpor mezi zdáním a skutečností do hry, učinil z něj téma viditelné nejen v mužském inkognitu hlavní hrdinky. Např. světelný design mění reálné stromy na kulisy, na skutečné trávě stojí figuríny oveček, zní ptačí zpěv vyluzovaný aktéry. Mnohé postavy jsou zosobněním nevinnosti. Mezi nimi i mladý pastýřský pár. Jsou to – v jinak neurčitě historizující výpravě – téměř naši současníci, hippies. Divák si při pohledu na ně uvědomí, že pastorální existence není  dávno překonaná iluze, ale obnovující se idea života, který by měl být – jak se dnes říká – v souladu s přírodou, a zároveň s pravdou a láskou. Na konci, když už je i čtyřnásobná svatba za námi, ozve se ve smyčce úryvek z počátku All You Need Is Love Beatles. Třikrát slovo láska v nikterak veselé, molové náladě. Působí to - stejně jako tanec bez hudby ze začátku inscenace - osudově. A zůstane nám to v uších, i když už zní píseň celá, durová, veselá. Tehdy se otevře výhled do parku, na jehož trávníku září desítky svíček. Hoří ve sklenicích. Postavy zvolna odcházejí tím hvězdným polem. Je to jednoduché a krásné. A taky smutné. Jako tryzna za iluzí.

Sedm židovských dětí – Hra pro gazu Krátká monologická hra Caryl Churchill se skládá ze sedmi scén, které obsáhnou zhruba sedmdesát let moderních židovských dějin. Holocaust, vznik státu Izrael, konflikty s Araby a vzájemné útoky s Palestinci – to vše je zde zpodobněno jako hlas jednoho z rodičů instruující druhého, co vše a jak má říct jejich dceři. Nejčastěji opakovanými frázemi, které dávají textu až litanický ráz, tak jsou „Řekni jí, že… / Neříkej jí, že…“, respektive „Neděs jí“. Ačkoli sama Churchillová prohlásila, že jde především o text o tom, jak sdělit skutečnost existujícího násilí a hrozby dítěti, vyvolala hra velké kontroverze a byla označována za nevyváženou, antisemitskou a protiizraelskou. Svou roli v tom nepochybně sehrál i fakt, že autorka je známou podporovatelkou Palestinců a hru nabízí k uvedení zdarma za podmínky, že bude provedena sbírka pro Palestinu. Spory o Chruchillové text a hlavní argumenty jeho odpůrců i zastánců shrnuje ve svém článku „Churchillové židé a děti“ Hana Pavelková.