Šest herců hledá Hamleta (pět inscenací v sezoně 2023/24)

Jan Kott uvozuje svou studii slovy: „Bibliografie prací a studií o Hamletovi je dvakrát tlustší než varšavský telefonní seznam.“ (Kott, Jan. Shakespearovské črty, s. 71) Jistě, Hamlet zůstává jedním z nejdráždivějších dramat i zásadní hereckou příležitostí, a s ohledem na množství inscenačních a filmových zpracování či nespočet adaptací napříč žánry také interpretační výzvou. Jen u nás byl v rozmezí let 2010–2022 uveden patnáctkrát. (Pouze inscenací Shakespearova textu, ne variací na hamletovské téma, s těmi by číslo vzrostlo na dvacet čtyři.) Mezi ikonická ztvárnění se dnes řadí Schormovo a Macháčkovo ze sedmdesátých a osmdesátých let, z novodobějších provedení byla hojně diskutována Mikuláškova inscenace v Huse na provázku z roku 2009 (Psal o ní Mark Brown v SADu 6/2009 - Zklamaný milovník divadla.), v některých ohledech podobná jen o rok staršímu Ostermeierově nastudování (expozice obou, tedy pohřeb „v bahně“, byla prakticky totožná).
Není výjimkou, že se několik českých divadel během jedné sezony dramaturgicky shodne, oblíbená tradovaná legenda navíc praví, že v přepočtu se začne každou minutu někde na světě hrát nějaký Hamlet. Přesto je s podivem, že se v sezoně 2023/24 rozhodlo nejslavnější Shakespearovo drama uvést pět divadel napříč republikou: v září to bylo Městské divadlo Brno (režie Stanislav Moša; Hamlet – Michal Isteník a Martin Mihál) a Divadlo Petra Bezruče (Dodo Gombár; Josef Trojan), v prosinci proběhla premiéra v Klicperově divadle (Pavel Khek; Vojtěch Říha) a v Národním divadle (SKUTR; Pavel Ne- škudla), v květnu pětici uzavřelo Národní divadlo Brno (Martin Čičvák; Tomáš David).
Důvody, které k tomu inscenátory povětšinou z velkých scén vedly, si lze jen domýšlet. Je dnes Hamlet příslibem kasaštyku? Inspirovalo režiséry některé z předchozích uvedení a rozhodli se na ně navázat či polemicky reagovat? Stačí, že se jedná o tzv. maturitní kus? Nejdráždivější by samozřejmě byla imaginární situace, v níž by se přední české scény vědomě střetly v uměleckém hamletovském souboji. Nabízí se však možná prostší vysvětlení, a to Hamlet jako velká herecká příležitost pro mladé/nové herce v souboru. Pavel Neškudla po příchodu do Národního divadla ztvárnil jako první právě postavu Hamleta, a totéž platí i pro Martina Mihála po nástupu do angažmá v Městském divadle Brno; ani režisér Dodo Gombár se netajil tím, že hru nasazuje pro Josefa Trojana, který tou dobou v Divadle Petra Bezruče vstupoval do druhé sezony. U posledního jmenovaného se navíc opakovaně poukazuje na pouhých dvaadvacet let, shodný věk, v němž před pětadvaceti lety v tomtéž divadle Hamleta ztvárnil Richard Krajčo v oceňované inscenaci Jiřího Joska. (Psal o ní Jan Kerbr v SADu 2/2000 - Na tahu tentokrát Bezruči -  a Jitka Sloupová v SADu 4/2000 - Enjoying Hamlet.) Po stejném časovém úseku, tedy rovném čtvrtstoletí, se k Hamletovi po předchozí verzi v Krobotově režii s Vladimírem Javorským v hlavní roli vracejí i v Národním divadle.

„Hamlete, odlož konečně tu čerň“ V případě inscenací Hamleta obecně platí jednoduché pravidlo: černou nezarmoutíš. Na jedné straně pohřební barva smutku, na straně druhé barva nejneutrálnější – a jak se zdá, jednou provždy hamletovská. Také pět letošních uvedení je víceméně oděno do černé; bezezbytku to platí o kostýmech, zhusta o scéně. Ve většině případů černá v kostýmní složce převažuje (Gombár, Khek), SKUTR přidává kontrastní bílé prvky v oděvu vybraných postav, u Čičváka některé zpočátku barevné kostýmy postupně zčernají. U Moši naopak čerň vládne beze zbytku. Scény jsou barevně rozrůzněnější: ušmudlaná žluť na stěnách u Bezručů, světelné sloupy v MDB, někde na pomezí pak stojí kontrastní, ostře bílý, přesvětlený tubus à la nemocniční chodba na pozadí vyprázdněné černé scény v NDB.
Nejtemnější scénografii nabízí hradecká inscenace (Jozef Hugo Čačko). Nevelké jeviště se mění ve strohý, stísněný hrad, respektive jednu jeho místnost nebo chodbu: po stranách i vzadu, jen s průchodem uprostřed, ji obemykají černé stěny se zlatým lemováním, nahoře visí dominantní lustr, z nějž odpadají křišťály jako náznak úpadku království. Vysouvací lůžka představují hroby, stěny lze využít jako tabuli na psaní i polopropustný povrch pro stínohru, může se za nimi nacházet další prostor (Oféliina skrýš), průchod nebo skříň (police s luxusními dámskými botami, popřípadě lednice s alkoholem). Podobně ladí scénu v Národním divadle i Jakub Kopecký, který ale s tmavými odstíny pracuje opakovaně a systematicky. Jeho výprava je výrazně symbolická a zdůrazňuje téma rozkladu – lze ji chápat jako pitevnu s galerií, konferenční místnost a v ní zapíchnuté prapory s dánskými vlajkami vybledlými do odstínu šedočerné jako memento o pozvolném mizení jednoho státu, nebo také jako setmělou kostelní loď s rozetou.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU