DĚKUJEME
Karel: Tak ať ten čerstvý rok 1938 přežijeme ve zdraví.
Ján: Presne tak, Karol. Určite nás čaká obdobie nadšenia, radosti, pilnosti a viery v budúcnosť. Na Strahove vyrástli obrovské stavby šatní a mohutné konštrukcie tribún, ktoré nám závidí celý svet. Betón, betón, nech žije betón.
Karel: Kéž by lidstvo jednou v betonu i bydlelo.
Ján: Postavme viac betónových bunkrov a krytov na obranu našej vlasti a možno sa toho raz dožijeme.
Karel: Novoučký Masarykův státní stadion je do posledního místečka zaplněn omladinou, žactvem i dorostem, kypící překotnou sílou. Zimní všesokolský slet sledují tisíce a tisíce diváků, rozhlasových posluchačů a bohužel ani jeden majitel televizoru. Ale jenom proto, že žádní majitelé televizorů u nás nejsou a žádné televizní vysílání zatím neexistuje. Popravdě, vůbec netuším, o čem to mluvím. Všem přejeme všestrannou bdělost a silnou paži při ochraně státní vlajky a slovanské lípy.
Ján: Určite ste si všimli, že stojíme na malej ľadovej ploche, ktorú pre nás pripravili chlapci a dievčatá zo Sokola Královské Vinohrady.
Karel: Celou noc mládež na toto místo rozlévala kbelíky vody, aby se dnes lesklo jako oči Adiny Mandlové, když se ve filmu Švadlenka doví, že Hugo Haas má dítě s jinou.
Ján: (Pauza.) Tak to naozaj neviem aký oslí mostík použiť na túto tvoju metaforu. Fakt dík. Hugo sa začína na písmeno H, ale nemýlte sa, nečaká nás zápas v ľadovom hokeji, nýbrž predstavenie novej športovej disciplíny - krasokorčuľovania. Dokonca krasokorčuľovania žien.
Karel: Skutečně je to tak, žijeme v převratné době, kdy ženy vytáhly ruce z kuchyňských dřezů a sportují jako opravdoví lidé. Krasobruslení se představilo už na několika olympijských hrách, ale až dnes, poprvé veřejně v Československu.
Ján: A ako prvá sa nám predstaví robotníčka zo zlínskych Baťových závodov, tridsatjedenročná Věra Braumanová (Nikdo nepřichází.)
Karel: A já jsem se v tisku dočetl, že krasobruslařky si kvůli sportu zkracují sukně až nad kotníky. Možná i výš. Hořím nedočkavostí po tom pohledu. No, jen si to představte - Věra Braumanová, svůdná dělnice na bruslích, skotačící jako pružný čertík na péru. Ještě k tomu Židovka. Tfuj. Není to snad důkaz, že lidstvo čekají jen pokojné zítřky? Věra Braumanová. (Pořád nikdo nepřichází.)
Věra: (konečně přiběhne, vystrašená se zakrvácenýma rukama, všichni jsou v šoku) Áááááááááááááá.
Ján: Ak nás sledujete v biografe v čiernobielom filmovom týždenníku, upozorňujem, že tá tekutina na Věriných rukách je samosebou červená.
