Na západní frontě klid / Zelené koridory

Rok po úspěšné Moskoviádě, adaptaci fantaskního románu současného ukrajinského autora Jurije Andruchovyče, se Dušan D. Pařízek vrátil do Divadla X10 a s velmi podobným týmem zde připravil inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory. Ta spojuje proslulý román Ericha Marii Remarqua s novou (Napsaná byla na zakázku divadla Münchner Kammerspiele, které ji uvedlo v dubnu 2023.) hrou současné ukrajinské dramatičky Natalie Vorožbyt. V první polovině dominuje trojice Martin Pechlát, Stanislav Majer a Jan Bárta v rolích spolužáků zmítajících se v šílených podmínkách fronty Velké války, ve druhé se pozornost přenese na trojici ukrajinských žen (Gabriela Míčová, Lucie Roznětínská a Antonie Rašilovová), které se po odchodu z napadené země protloukají v cizině.
Pařízek zůstává věrný svému osvědčenému stylu. Scéna je prakticky stejná jako v případě Moskoviády, hlavní akce se odehrávají na velkém čtvercovém praktikáblu umístěném mírně našikmo uprostřed jeviště, herci se převlékají a pohybují i v prostoru okolo, přičemž střídavě obsluhují dvojici meotarů. Projekce sestávají jak z předem připravených slidů, tak z efektů, které vznikají přímo na místě, de facto jako live cinema (několikrát se například po projekční ploše roztéká červená tekutina evokující krev). Zmíněnou projekční plochu tvoří v první polovině polystyrenový čtverec zavěšený nad jevištěm; poté, co jej Jan Bárta na závěr první poloviny (a během „rozehrávané“ přestávky - Pauzu ohlásí titulek „během následujících dvaceti minut se nestane nic, co byste museli vidět“, herci nicméně zůstávají na scéně, kromě systematického ničení projekční plochy dojde na několik bojovně laděných monologů a zpěv.) rozmlátí na kusy, promítá se na zadní stěnu. Kusy polystyrenu evokující válečné trosky zůstávají ve druhé polovině inscenace volně rozházené po celém jevišti a komplikují tak herečkám pohyb. Celý hrací prostor je navíc ozvučený, a to tak, že například každé dupnutí způsobí burácivou ránu s dlouhým dozvukem.
Pro atmosféru první „frontové“ půlky jsou určující úzkostné a depresivní monology. Ty mohou mít podobu naturalistického popisu drásavých zážitků přímo z boje, ale i vzpomínek na čtrnáctidenní dovolenou, během které se ukazuje nepřekonatelné odcizení a neporozumění mezi těmi, kdo válečné hrůzy zažívali na vlastní kůži, a těmi, kteří zůstali doma. Příběhy trojice Ukrajinek (odehrávají se v Maďarsku a v Rakousku) jsou naopak spíše jaksi všednodenní a také méně jednoznačné. Jen výjimečně dojde na drastické popisy surovostí, kterých se dopouštěli ruští vojáci na civilních obyvatelích; typičtější jsou setkání s nechápajícími a neempatickými Rakušany nebo Maďary, ať už jsou vůči uprchlicím a Ukrajině naladěni vstřícně, nebo ne. Důležitou roli hraje i pnutí uvnitř samotné ukrajinské komunity: konkrétně je předvedeno na postavě herečky, které ostatní trpce vyčítají, že před začátkem války hrála v ruských seriálech. Ruku v ruce s tím jde i několik napůl ironických a napůl vážných evokací sporných osobností ukrajinské historie (a protiruských bojovníků), konkrétně Symona Petljury a Stepana Bandery, na což dojde v souvislosti s filmy, které o nich ona herečka natáčí.
Obě poloviny inscenace jsou do značné míry samostatné, viditelně se začnou propojovat až v úplném závěru, kdy se do „ukrajinského“ příběhu prolnou osudy vojáků z první poloviny – aniž by bylo zde nebo kdekoli jinde explicitně připomenuto, že se jedná o příslušníky německé armády. S tím souvisí i výrazný scénografický prvek, který ono spojení dále podtrhne: hrací plochu pokrytou bílým polystyrenem postupně zaplňují červené vlčí máky, tedy symbol tradičně spojovaný s první světovou válkou.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU