Švýcarská dramatička Katja Brunner svůj postdramatický text Ruka je osamělý lovec koncipuje coby vícehlas pro „mnoho kvótových žen“, tedy „největší světovou menšinu“. Téma ženské emancipace i angažovaný tón, jistou ironii i radikalitu, tak lze vyvodit už z úvodní scénické poznámky, týkající se obsazení. Součástí úvodu je však také až surrealisticky působící věnování, v němž autorka hru připisuje mimo jiné „narativu frustrovaných leseb, šnekům kvůli nerovnosti mezd, ženám nad 55, výkyvům počasí či slunečním paprskům na holých lebkách“. To je druhá rovina jejího textu – originální jazyk, slova užívaná v neběžných kontextech, často nabývající až performativní či politický rozměr. Tímto způsobem autorka upozorňuje na nenápadné, netušené násilí každodennosti, které je důsledkem normativního, stereotypního vnímání rolí. Brunnerové jazyk nás ze zažitého vnímání vyhazuje třeba jen tím, jak stahuje pozornost na slova utvářející realitu – agrese bývá často obsažena už v nich, o manipulaci nemluvě.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do středy, 20. dubna 2022.