DĚKUJEME
Karel Král: Tenhle rozhovor fakticky začal na dvorku Alfreda ve dvoře, kde jsme čekali, až nás pustí na představení. Ale stihl jsem se jen zmínit, že jsme každý jiná generace a do řeči nám skočila vedle stojící holčička, tak dvanáct let, s tím, že i ona je jiná generace. Než otevřeli divadlo, tak jsme se bavili jen s ní a jejím mladším bratrem. A to o strachu. Překvapilo mě, že to, co pro moji generaci jsou většinou spíš obavy akademického rázu, třeba strach z klimatické změny, prožívají ty děti jako něco, čeho se opravdu bojí. Jak jsem pak o tom přemýšlel, došel jsem k tomu, že aby se člověk bál, tak musí mít pocit, že se ho to dotýká osobně. Navíc, aby to mohl řešit, musí opustit valnou většinu svých návyků.
Barbora Etlíková: Moc si nedovedu představit, jak se klimatické změny můžete nebát. Ale na druhou stranu to neprožívám ani tak intenzivně jako například současní středoškoláci, u nichž strach z klimatických změn občas ústí až do psychických poruch, například do neschopnosti přijímat potravu. Posedlost holčičky z Alfreda vyprávěním o katastrofických vizích mě až děsila. Lidé z vaší generace žili většinu života v domnění, že nic jako klimatická krize nehrozí. Navykli si na pocit bezpečí, zatímco dnešní děti si takový návyk asi nestihly vytvořit. Tipuji, že se v jejich generaci skrývá výbušná síla. Nicméně, kdo se pravidelně vystavuje důkazům o existenci klimatické krize, ten, alespoň podle mé zkušenosti, brzo ztratí pocit, že jde jen o akademický problém. Nezáleží na tom, z jaké je generace.
Král: Já to slovo „návyky“ chápal asi jinak než vy. Jednoduše řečeno jsem myslel návyky na bohatý, pohodlný a pokud možno bezstarostný život. Člověk, zvířátko, které se transformovalo na spotřebitele, by musel, aby problémy typu klimatické změny mohl opravdu řešit, svou pudovou přirozenost popřít. A to je těžké, možná nemožné… Za sebe nemůžu říct, že bych se třeba klimatické změny nebál, ale neprožívám to tak silně asi proto, že už jsem starý a žádné vyslovené katastrofy jsem zatím nezažil. Vody je míň, ale teče, tornádo se objevilo, ale „daleko“, na Moravě, pandemii máme, ale na ulicích jsme neviděli lidi umírat… Zatím se prostě všechny podobné věci buď děly daleko, a daleko je pro člověka i za rohem, nebo se vyřešily: tím myslím třeba fakt, že lidi pořád mají co jíst, byť staré prognózy kalkulovaly, že geometrickou řadou rostoucí počet lidí na planetě způsobí kolaps. /…/
celý rozhovor ke stažení
