Teenage Dreams So Hard To Beat (Dva sešity Handa Gote)

„Teenagerské sny jen tak něčím netrumfneš,“ nechal si vytesat na hrob John Peel, celoživotní hudební objevitel z britské BBC. Jsou to slova ze songu od irských The Undertones. O teenagerském snění a přesvědčení, že vize se dají zhmotnit třeba do vlastního sci-fi filmu, se hraje v posledním představení Handa Gote nazvaném Dva sešity. Ve výkladovém semináři se Jan Dörner za vydatné asistence Tomáše Procházky obrací k publiku a vypráví o pokusu rekonstruovat dávný fantastický film, který chtěl jako kluk natočit. Třetí na scéně je Veronika Švábová: v retro-konzervativní stylizaci jakoby přijímá, že tohle je „klučičí“ téma, dělá chlebíčky, roznáší pití a zazpívá. Oč je ten rámec jednodušší, o to lepší je v představení narůstající nejistota, o čem se vlastně hraje.
Při Dvou sešitech se mi opakovaně chtělo zvednout se z diváckého místa a jít do inscenace, abych se zblízka podíval na bytové doplňky, časopisy, suvenýry, staré technologie a bůhvíproč zachované krámy, kterými Handa Gote plní scénu a dělají z ní svého druhu instalaci. Je to jejich dlouhodobá metoda: přenést, ba přestěhovat před diváky prostředí, o kterém se hraje, ať už je to garážové skladiště a opravářství, kus staré železniční stanice nebo alchymistova dílna.^[1]) Tentokrát se ocitáme v Malém sále domovského Alfreda ve dvoře, kde si soubor vlastně hraje na bytové divadlo. Prostor je plný předmětů, artefaktů a krámů pevně spjatých s osmdesátými roky. Podává se tak několik zpráv, pokusím se je oddělit. Jednak je to záležitost samotného času: „kluci“ vzpomínají na tvůrčí začátky v éře „před internetem“, v době, kdy se chaos a osobní pokusnictví prolínaly s nevalnými možnostmi, jaké poskytovalo izolované Československo. Ale pak jsou tu i roviny vkusu a proměny hodnot: na scéně se hodně kumulují dobové věci pochybné nebo nicotné ceny, jejichž tehdejšímu shromažďování se dnes usmíváme, třeba vlaječky ze sportovních událostí, plastové hračky, plánky, návody, střihy. S nimi tu dlí (a místy fungují!) podomácku dotvořené technologie: vypadá to, jako by se mladí vynálezci museli se svými nápady prodírat lesem blbin, kterým byli obklopeni.
Vlastně chci napsat, že inscenace je jaksi pestrobarevná, na Handa Gote hodně upovídaná, na premiéře se mladší publikum smálo hodně a starší spíš usmívalo – a pod nánosy konkrétních řečí a retrolegrace se naštěstí podařilo uchovat něco tajemnějšího a plastičtějšího. Pokud má tahle inscenace hlubší téma, pak je jím nemožnost rekonstruoval minulost. Ve svébytné variaci na dokumentární divadlo promítají Handa Gote videorozhovory se svědky dávného Honzova filmování. Mluví obšírně, vzpomínky se navzájem rozcházejí; pokud snad mělo být cílem zaostření legendy a zjištění, „jak to bylo“, rozhodně k tomu nedojde, všechno se rozpadá. Rozpadají a ztrácejí se do značné míry i stará média, „paměti“, na kterých jsou záznamy uložené (figurují tu VHSky, stará počítačová hra, ale taky nástěnka s předpřipravenými rudými písmeny – to přece taky bylo médium!). Handa Gote jsou jako obvykle otevření a netlačí publikum ke konkrétní interpretaci: i tady si můžeme vybrat, jestli to budeme sledovat jako „blbý příběh“ bez pointy, melancholický povzdech nad nedosažitelností minulosti nebo jako šťouchanec, že pořádně žít se má v přítomnosti. A že rozvzpomínání na teenagerské sny můžeme sledovat jako otevřenou inspiraci pro dnešek, ne jako spolehlivou zprávu o době před čtyřiceti lety.
Mezi všemi DIY technologiemi se tu v motivech najednou zablýskne jeden související, a přece výjimečný. Dörner vypráví – s věčně klukovským nadšením – o vesmírné sondě Voyager, kterou Američané v 70. letech vypustili coby zprávu pro jiné civilizace ve vesmíru. Voyager, který je nejvzdálenějším objektem, jejž lidstvo kdy vrhlo do vesmíru, je jakoby vrcholem technologické náročnosti: a přece i u něj visí ve vzduchu rozporuplnost, pitoresknost a naivita. Mimozemšťané, kteří by na sondu narazili, by museli mít přístroj podobný gramofonu, aby kódovanou zprávu dostali: pak by viděli řadu svébytných fotografií (třeba i lízání zmrzliny coby způsob přijímání potravy) a slyšeli v dlouhé řadě pozdravů i ten český, který pro NASA nahrál fyzik Václav Kostroun: „Milí přátelé! Přejeme vám vše nejlepší.“ (Prezident James Carter poznamenal, že sondou lidstvo posílá zprávu víc samo sobě než vzdáleným civilizacím.) Handa Gote tady nechávají prostor pro pocit, že to, co je začerstva přijímáno nadšeně a bez odstupu, je snazší po čase nahlédnout jako paradoxní, až moc svázané s omezeným dobovým pohledem.
Asi toho moc nevyspojluju, když potvrdím, že žádný amatérský fantastický film se – až na předvedené úryvky – asi ani nenajde, ani znova nenatočí. Co místo toho divák dostane? To je přece relevantní otázka. Handa Gote jako autorský soubor „má svou hrdost“ a představa funkčně spolupracující dramaturgie jej myslím děsí. Proto patří Dva sešity mezi jejich inscenace s instinktivním klenutím, kde je sice řada věcí promyšlená, ale řada ambientně – a alibisticky – ponechaná určitému volnému plynutí, bezpointovosti, nechuti k uspořádanému vyprávění. Je to myslím až freudovský nervový bod souboru: tahle monologičnost, uzavřenost ve fázi vzniku. Pokud se za něj někdy dostanou, bude je to možná bolet a bude to jistě nesnadné, ale je to šance na svobodnější a vyrovnanější fungování. 

Dva sešity, připravili Jan Dörner, Jakub Hybler, Jonáš Svatoš, Veronika Švábová a Tomáš Procházka, produkce Jedefrau.org, Handa Gote research & development, premiéra 16.5.2019 (psáno z druhé premiéry 17.5.)