Je třeba zabít Karamazova? (Karamazovi u Bezručů)

Román Bratři Karamazovi lze vnímat jako symbolické završení literární tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského. Na půdorysu otcovraždy a téměř detektivního pátrání po jejím pachateli se autor navrací k tématům, jež řešil v předchozích prózách. Čtenářům předkládá široké spektrum svých náboženských, filosofických i etických postojů, včetně pochybování o víře, ale především rozsáhle analyzuje stav ruské společnosti druhé poloviny 19. století, zejména pak jejího mravního úpadku.
Mnohovrstevnaté a nadčasové dílo přitahuje již dlouhou dobu také české divadelní tvůrce. Od konce 60. let minulého století se dočkalo celé řady zpracování a interpretací. Jedno z vůbec prvních činoherních nastudování u nás nabídlo v roce 1970 v režii Pavla Hradila právě ostravské Divadlo Petra Bezruče. Soubor se pak k titulu vrátil znovu v roce 1985, kdy jej pod názvem Velcí hříšníci uvedl – opět na základě vlastní úpravy – Pavel Palouš. A nyní, v roce dvoustého výročí Dostojevského narození, se Karamazovi v Ostravě objevují potřetí – v dramatizaci a režii současného uměleckého šéfa Bezručů Jana Holce.
Ten vyšel z překladu Prokopa Voskovce a Dostojevského rozsáhlé vyprávění, v němž vystupují desítky postav v časovém rozmezí několika let, zhustil do kompaktního dramatického tvaru s pouhými osmi hrdiny a ve shodě s chronologickou posloupností předlohy se zaměřil na okolnosti zavraždění otce Fjodora Pavloviče Karamazova a následný soud s jeho domnělým vrahem – synem Dmitrijem. Holec tak titul eliminoval na několik základních témat a rovin, které korespondují s naší přítomností.
Asi nejvýraznější paralelu lze spatřit mezi symbolickým vykreslením disfunkční, rozpadlé rodiny Karamazových a stavem současné české společnosti, která se s podobnou marností zmítá v zášti a svárech. Násilně udržovaná pseudoautorita pošetilého starce libujícího si v manipulaci ostatních našla skvělého představitele v herci Norbertu Lichém. Jeho Fjodor Karamazov je především velký umanutec, který – ač s věkem postupně pozbývá fyzických sil – dokáže své okolí neustále týrat. Herec zde stvořil až ďábelsky posedlého požitkáře a chlípníka, který miluje alkohol, ženy a život v hříchu. O to více ale zanedbává, případně s libostí sobě vlastní ponižuje, své nejbližší. Lichý se jako Fjodor Karamazov představuje ve skutečně mimořádné formě: úsporná gesta vyvažuje detailní mimikou s šibalsky rozzářeným pohledem i zuřivým výrazem. Zásadní je ale jeho práce s civilním tónem hlasu, jehož zvukomalebnost kontrastuje s ohavnostmi, které zálibně sděluje světu (např. vysloveně nechutný popis někdejšího sexuálního sbližování s Karamazovem samotným ohavně líčenou Lizavetou Smrdutou, matkou Smerďakova). Herec lehce odvažuje každičké slovo a jeho barvité líčení strhává diváka svou věrohodností. Slizký despota si ale i přesto udržuje jakousi vážnost. Jeho sebestřednost je pak hlavní příčinou nefunkčních rodinných vztahů, zároveň skrze všechny své nedostatky poukazuje na pokrytectví celé společnosti. Zdá se, že jedinou možnou cestou, jak se vymanit z jeho tyranie, je zcela logicky zásadní ostrý řez – tedy vražda. Byť z morálního hlediska neobhajitelná, tak nutná, neboť jiné, neextrémní prostředky v komunikaci s ním zcela selhávají. Snad i proto Jan Holec v závěrečném výroku soudu jasně a přímo neoznačuje vraha a v otevřeném konci dává o to větší prostor divákovi, aby sám viníka hledal a jeho čin rozsoudil.