Specifika využití live cinema v loutkovém divadle

Loutkové divadlo oproti činohernímu více pracuje s objekty, a tudíž je i zapojení (loutko)herce při práci s live cinema ve značné míře podřízeno tvorbě obrazů a nestává se tak často, že by byl centrem pozornosti čistě jen herecký projev. Následující díl má za cíl jednak obhájit a doložit toto tvrzení, ale především ukázat všechna možná specifika využití live cinema v loutkovém divadle na analýze konkrétních příkladů z dříve uvedených inscenací.
 

Zdokonalení iluze animace
Nejryzeji loutkovým využitím live cinema je určitě případ, kdy kamera snímá přímo vedené loutky. Již při sledování konvenčního loutkového představení máme jako diváci tendence si loutkovodiče ve prospěch divadelní iluze odmyslet. Uvědomujeme si samozřejmě jeho přítomnost, která bývá u iluzivních inscenací různě potlačována nebo naopak akcentována, ale pokud se loutkoherec snaží i sám sebe upozadit, upíráme pozornost čistě na pohyb loutky. Live cinema v tomto případě umožňuje vodiče vynechat úplně a na plátno díky vhodnému ořezu záběru promítat výhradně pohyb loutek.
Na tomto principu je založena zejména inscenace Chronoškriatkovia (Tomáš Kočinský, Barbora Klárová / Jakub Maksymov: Chronoškriatkovia, režie J. Maksymov, Bratislavské bábkové divadlo, 2019.), v níž se herci před kameru téměř nedostanou a v centru pozornosti jsou neustále pouze loutky. Toto použití live cinema se etablovalo ve vlastní subžánr, tzv. „puppet cinema“. Jedná se vlastně o loutkový film, před zraky diváků bezprostředně hraný i snímaný. Běžné loutkové filmy jsou natáčeny metodou „stop motion animace“ a užívají se v nich loutky bez vodicích nástrojů, jako jsou vahadla, dráty, nitě, čempurity a další. (Najdou se samozřejmě i výjimky, v nichž jsou loutky „přiznané” včetně metody vodění – např. Malý pán, režie Radek Beran, 2015. Poznámka redakce: o filmu psala Ester Žantovská v SADu 1/2017 - Dětem netřeba se podbízet). Proces tvorby je časově velmi náročný, jelikož jsou snímány jednotlivé fáze tzv. „frame by frame“ tedy snímek za snímkem. A teprve ty jsou pak následně propojeny v pohyblivý celek, k němuž je ještě ve studiu dotvořena a přidána zvuková stopa. V „puppet cinema“ se vše odehrává v reálném čase před zraky diváků. Animace tedy není digitální, ale analogová, divadelní. Rozhodně ale nejde jen o to, že by loutkoherci hráli před kamerou, „puppet cinema“ účinně kombinuje prvky divadelního i filmového jazyka (používá například fokus na detail a střih).
Pokud v záběru nevidíme loutkoherce, je pro nás iluze samostatného pohybu loutky ještě o to silnější. Zatímco loutky chronoskřítků v inscenaci bratislavského divadla jsou hybateli děje, v Kde domov můj? (Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Kde domov můj?, režie J. Vašíček, Divadlo Alfa, 2018.) mají přenášené animace spíše ilustrační charakter. Animací plošných objektů bývá vizuálně doplněn stručný popis nějaké historické události, např. když během vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava českou vlajku nahradí vlajka s hákovým křížem nebo pohybující se šablona skandujícího davu znázorňující různé stávky a demonstrace. V tomto případě je opět silná podobnost s animovaným filmem, tentokrát díky 2D povaze animovaných objektů spíše s kresleným. Nabízí se (i tematicky) například srovnání s naučným seriálem pro děti a mládež Dějiny udatného českého národa (2010-2012) v režii Pavla Koutského. Poněkud rozvedenější jsou pak výstupy jednotlivých československých státníků. Ty představuje textilní loutka (její ruce jsou voděny pomocí čempurit) s dřevěnou hlavou, na níž je připevněna fotka daného politika. Kombinace trojrozměrného objektu s dvourozměrným obličejem zde zapadá do zvoleného vizuálu. Jednotlivé postavy jsou díky fotografickým portrétům dobře rozeznatelné, trojrozměrná loutka má více možností pohybu než plošná loutka, ale díky plochému obličeji zároveň nenarušuje převládající rámec plošné animace. Na animaci takové loutky se navíc může podílet více skrytých vodičů a ještě zdokonalovat iluzi pohybu. Zároveň obě zmíněné inscenace pracují s tzv. dělenou interpretací. Loutky tedy v mnoha situacích mluví jiní herci než ti, kteří je animují.