Live cinema v současném českém divadle, díl první

Následující text je první díl seriálu, který představí vybrané a lehce upravené pasáže z magisterské práce Veroniky Švecové o fenoménu live cinema v českém loutkovém divadle. Úvodní kapitola je věnována snaze uchopit ho obecněji, nejprve spíše v kontextu filmového média a činoherního divadla. Další díly se potom blíže zaměří na zkoumaný jev přímo v oblasti loutkového divadla.

Pokusy o definici live cinema – filmový pohled V současné divadelní praxi i publicistice je pojem live cinema již zavedený. Šíře jeho obsahu se tak může zdát poměrně překvapivá a použití v jiných jazykových kontextech se různí. Shoda nepanuje ani na podstatě popisovaného fenoménu. Některé zdroje označují live cinema za žánr nebo odvětví audiovizuálního umění, jiné spíše za tendenci. Dále se mluví o metodě nebo nástroji, novém médiu, technice nebo technologii i o postupu. Všechny stopy ale shodně vedou do oblasti kinematografie. O live cinema se začalo hovořit na začátku nového milénia, mělo přinést oživení kinematografie a stát se řešením stagnace tohoto uměleckého odvětví. Převažujícím prizmatem v pohledu na pojem je tedy obecně film.
Nejvýznamnější osobnosti, které se live cinema z teoretického hlediska věnují, jsou nizozemský kurátor a teoretik Hans Beeksman, britský filmový režisér Peter Greenaway nebo finská teoretička a umělkyně Mia Makela. V českém kontextu live cinema zkoumá filmař Martin Blažíček, svou bakalářskou práci mu věnovala střihačka Zuzana Walter, která spolupracovala mimo jiné i s divadelní režisérkou Petrou Tejnorovou. Ta svůj pohled na live cinema nastiňuje v jedné z kapitol své disertační práce.
Pro pochopení šíře pojetí live cinema je třeba uvést několik definic tohoto pojmu. Nejobecnější pochází z ankety společnosti Live Cinema in the UK. Jedná se o organizaci, která jednak produkčně zajišťuje live cinema události ve Spojeném království a dalších státech a zároveň tuto tvůrčí metodu teoreticky reflektuje. V dokumentu Live cinema in the UK 2016 Report byla z odpovědí respondentů oslovených v kombinaci kvantitativních a kvalitativních průzkumů sestavena následující definice: „[Live cinema je] filmové promítání, doplněné o performance nebo interaktivní aktivitu inspirovanou obsahem promítaného filmu.” Do této definice pak spadají nejrůznější události, včetně projektu Královského národního divadla Londýn NT Live, které zprostředkovává živé přenosy svých představení do kin po celém světě, podobný projekt pořádá i newyorská Metropolitní opera. Dle Live Cinema in the UK ale live cinema projekty vůbec s divadlem souviset nemusí. Může se jednat i o promítání filmu doplněné o živý hudební doprovod, přičemž živá hudba může znít přímo během projekce, ale stejně tak může jít o samostatný koncert, který filmu předchází, nebo po něm následuje. Podmínkou je, aby produkovaná hudba souvisela s obsahem filmu. Interaktivní složka přitom nemusí být v kompetenci profesionálů, stačí pokud projekce vyžaduje nějaké zvláštní zapojení publika. V nejširším slova smyslu sem dle citovaného průzkumu patří i site-specific projekce a dále pak interaktivní promítání, kde diváci např. hlasováním určují další průběh dějové linky snímku.
Mia Makela ve své práci The Practice of Live Cinema definici zužuje: snaží se live cinema definovat na základě esenciálních složek, které takovou událost tvoří: projekce, performer, diváci a sdílený prostor. Má-li nějaká událost všechny tyto složky, jedná se o live cinema. V tomto pojetí je důležité, aby se performer přímo podílel na podobě projekce, ne ji pouze doprovázel. Promítaný materiál ale nemusí přímo vznikat ve sdíleném prostoru; definici vyhovuje např. i živý střih předtočeného materiálu. Tato technika je z klubového prostředí známá jako Video Jockeying, zkráceně VJing, po vzoru populárního DJingu. VJ živě mixuje různé videospoty a další audiovizuální materiály, podobně jako DJ hudbu na diskotéce. Makela live cinema od VJingu odděluje jen na základě prostředí v němž vzniká. Takové vymezení je ale značně nepřesné a zavání přehnanou akademizací umění. Bezesporu se prostředí na uměleckém díle projevuje, ale nemění zásadně jeho podstatu. Adekvátnějším řešením by bylo uznat VJing jako jednu z forem live cinema.
Blažíček live cinema vnímá spíše jako tendenci než ucelený žánr. Základní charakteristikou je pro něj snaha oživit klasický filmový formát. Ačkoliv jsou pro zkoumanou oblast stěžejní digitální technologie, Blažíček ji zasazuje do postdigitální přítomnosti, protože pro tvůrce je důležitá právě živá interakce s digitálními médii před přítomným publikem.
Je znát, že v prostředí filmu je pojetí live cinema výrazně širší, než jak jej známe z divadelního kontextu. Vzhledem k divadelnímu zaměření této práce není na místě hodnotit postavení live cinema v poměru k celé oblasti současné kinematografie. Pokud bychom se však měli k takovým soudům odhodlat, zdá se, že v současném filmu je live cinema stále spíše alternativní okrajovou záležitostí, zatímco v divadelním světě proniklo k širší divácké skupině. Lze tak usuzovat z jeho použití na scénách, jako je Národní divadlo, Městská divadla pražská, HaDivadlo a další. Zjednodušeně řečeno, návštěvník divadla má v současné době větší šanci narazit na live cinema, zatímco filmový divák se s tímto postupem při běžné návštěvě kina pravděpodobně nesetká. Ani v jednom z uměleckých odvětví však nejde o mainstream nebo komerčně výrazně úspěšné tituly. Výjimku tvoří již zmíněné živé přenosy ze světových divadelních domů, které nejen díky slavným hereckým jménům a známým titulům bývají pravidelně vyprodány, byť v artových kinech, a ne v komerčních multiplexech. Tato promítání však nelze jednoznačně přiřadit výhradně filmu nebo divadlu. Ačkoliv s konečným českým divákem komunikují prostřednictvím filmových prostředků, stále svým způsobem zprostředkovávají divadelní událost.