Skupova smršť (29. ročník festivalu Skupova Plzeň)

Skupova Plzeň je vzhledem ke své „žánrovosti“ a dvouletému rytmu festivalem občas trochu opomíjeným (bohužel i Světem a divadlem), už dlouhá léta však nabízí široké spektrum inscenací, které významně přesahují „pouhé“ loutkové divadlo. Platilo to i letos: v pětidenní smršti produkcí všemožného typu bylo setkání s klasickým loutkovým kusem spíš vzácností než pravidlem. Výraz „smršť“ přitom používám zcela záměrně. Přehlídka je plánovaná tak, aby festivaloví hosté mohli vidět víceméně všechno, což vede k rytmu bez sebemenší nadsázky zběsilému. Diváci, kteří nechtějí nic vynechat, přebíhají od rána do noci ze scény na scénu (respektive jsou autobusem převáženi z Alfy na Jižní předměstí a zpět) a o něčem tak luxusním, jako by byla třeba hodinová pauza na oběd, si mohou jen nechat zdát. Členům festivalové poroty jsem opravdu nezáviděl.
Když už byla zmíněna porota: Skupova Plzeň je jedním z nemnoha domácích festivalů, které se profilují jako soutěžní. Působí to trochu staromódně, ale proč ne, cen není nikdy dost (i když zrovna zde se rozdávaly plnými hrstmi) a dekorovaní divadelníci se jistě neurazí. Z provozního hlediska to ovšem přináší komplikaci. Ti z oceněných, kteří vystupovali v první polovině přehlídky, už byli na konci festivalu dávno pryč, takže závěrečný ceremoniál působil poněkud nedůstojně, ne-li přímo legračně (kuriózním refrénem se stal mnohokrát zopakovaný výrok tlumočnice „Cenu dostal/a XY, ale to nejste vy, že?“). Ale to jen tak na okraj.
Větším problémem trochu nešťastného oficiálního zakončení přehlídky však bylo indonéské představení Arjunawiwaha. Mělo být vyvrcholením celé akce, reálně však nabídlo podívanou, kterou by bylo možné očekávat spíše v nabídce pro nenáročné turisty, jimž cestovní kancelář přidala na program obligátní „setkání s tradiční kulturou“. Centrum pro uchování, rozvoj a tvorbu balijského umění a kultury Sanggar Paripurna předvedlo banální, umělohmotně vyhlížející odlesk tradičního balijského divadla, zbavený hlubšího smyslu a postrádající elementární diváckou atraktivitu. Z vlastní zkušenosti dobře vím, že v Asii se v podobných případech mezi uměním komerčním a „autentickým“ ani zdaleka nedělá takový rozdíl, na jaký jsme zvyklí u nás, z hlediska festivalové dramaturgie je však něco takového docela na pováženou. Trochu to vrhá stín na jinak nesporně chvályhodnou snahu letošní Skupovy Plzně představit velký počet východoasijských produkcí, od jihokorejců přes Tchajwance až po početný soubor oněch nešťastných Indonésanů, respektive Balijců.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU