Dvojičky (Divadelní svět Brno 2024)

Program patnáctého ročníku festivalu Divadelní svět Brno byl letos mimořádně rozsáhlý a orientovaný především na domácí scénu. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že se v jeho rámci konal celosvětový kongres profesní organizace kritiků AICT. Hlavními taháky festivalu byla taneční Kniha džunglí jinak (Jungle Book Reimagined) Akram Khan Company, která byla k vidění na úvod festivalu, a Zaměstnanci (The Employees) varšavského Studio Teatr, kteří festival naopak uzavírali. Náhoda tomu chtěla, že mně se podařilo vybrat si z nabídky jednotlivých dní tematické či žánrové páry.

polyfonie Nemám pohříchu hudební vzdělání a bývám na to občas kolegy upozorňován, když sahám po muzikologických termínech. Zaštítím se tedy pro jistotu definicí Wikipedie: polyfonie je takový typ skladby, který „… vytvářejí dva, tři, čtyři i více samostatných hlasů. Žádný z nich přitom není vedoucí, žádný doprovázející.“ Perfektně to sedí na dvojici inscenací se slovenskou i českou stopou – Hugov svet, který v Bratislavském bábkovém divadle režíroval Jiří Adámek Austerlitz, a Sbor, jenž se studenty absolventského ročníku Ateliéru fyzického di¹ V tomto čísle o nich píše Vladimír Mikulka.
vadla DF JAMU připravil Andrej Kalinka. O prvně jmenovaném titulu psala v SADu 5/2023 Zuzana Timčíková, zaměřím se tedy primárně na ten druhý.
Pod Sborem je autorsky i režijně podepsán Andrej Kalinka, neméně důležitou osobou v tvůrčím týmu je však i dramaturg, choreograf a asistent režie Milan Kozánek. Právě oni dva pod hlavičkou sdružení Honey and Dust (Dříve též Med a prach. Sdružení založil Kalinka v roce 201 spolu s Ivanem Martinkou, Jurajem Poliakem a Michalem Mikuláškem.) rozvíjejí koncept tzv. komplementárního umění. Zjednodušeně řečeno jde o dílo, v němž jsou si všechny „zúčastněné umělecké druhy, formy a média“ rovné a „před vznikem i v jeho průběhu je otevřená možnost, zda se jedná o představení, výstavu či například koncert“. Během přípravy inscenace se všichni zúčastnění pohybují v různých polohách, zkouší varietu žánrů a druhů a hledají svou autentickou polohu. Vzniknout tak má „komplexní projev“, který „v performanci funguje jako živý jazyk, v němž se jednotlivé «věty» skládají ze «slov», z nichž první může být řečeno hudbou, následovat může gesto nebo slovo, pak opět hudba nebo obraz, objekt atd.“
Právě posledně citovaný princip lze myslím ve Sboru sledovat velmi názorně a projevuje se tu primárně proměnlivostí v tu kterou chvíli dominujících vyjadřovacích prostředků (zde zejména pohyb, jazyk / rytmizovaná deklamace a zpěv). Inscenace na první pohled působí jako volné pásmo, ale zároveň – kdesi mimo přímé rozumové uchopení – navozuje pocit kontinuity a jakési vnitřní logiky při řazení jednotlivých výstupů i repetic motivů.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU