Běh na velmi dlouhou trať

V OLOMOUCI A VE VÍDNI
Vyrůstala jsi v Nitře, kde ses, předpokládám, také nejdřív setkala s divadlem. Proč jsi šla studovat do Olomouce?
Vždycky jsem v sobě měla jakousi touhu po dobrodružství, Bratislava byla z tohoto úhlu pohledu trochu moc známá, o Olomouci jsem nevěděla vůbec nic a nikoho jsem tam neznala. Než jsem se do Olomouce jako studentka odstěhovala, byla jsem tam jen jednou na dni otevřených dveří. Až přímo na místě mě uchvátila organizace studia, jak bylo interdisciplinární, že jsme měli možnost nakouknout i do filmu, médií a tak dále. Na začátku studií jsem ale vůbec netušila, jaká divadelní profese je pro mě ta správná.
Nabídka byla široká, od čisté teatrologie až po produkci.

S jakými představami jsi na univerzitu šla?
Moc jasno jsem v tom neměla. Věděla jsem, že mám vášeň pro divadlo, už několik let jsem se mu věnovala…

Takže ve hře bylo třeba i to, že by ses stala režisérkou nebo herečkou?
Bylo mi jasné, že ani jedno z toho být nechci. Zajímala mě teorie, kritika, dramaturgie nebo produkce, školu jsem brala jako možnost všechno si to ujasnit a vyzkoušet. Musím se ale přiznat, že až do konce studií jsem si vůbec nedokázala představit, že budu pracovat v divadle.

Poprvé jsme se potkali v redakci festivalového zpravodaje OST-RA-VARu, tehdy jsi byla nadějná mladá kritička. Naši čtenáři si ostatně nejspíš pamatují, že jsi pak docela pravidelně psala i do SADu.
Bylo to jedno ze stádií mého hledání. Ale to hledání přitom pořád nekončí, dlouho mě fascinovala nezávislá scéna, teď jsem dramaturgyně v městském divadle... Kdo ví, co bude za pět let.

Po absolvování bakalářského studia v Olomouci jsi pokračovala ve studiu v Německu. To byl, přepokládám, výsledek cíleného zájmu o německé divadlo, nikoli náhoda.
Už po druhém ročníku jsem šla na rok do Vídně na Erasmus, pak jsem dokončila třetí ročník a rozhodla se, že budu pokračovat v Německu. Zásadní bylo v tomto ohledu období ještě předtím, než jsem šla studovat do Olomouce. Na divadelním festivalu v Nitře jsem zjistila, že divadlo může vypadat úplně jinak, než jak jsem se s ním do té doby setkávala v Divadle Andreje Bagara. Podobnou roli později sehrál Pražský divadelní festival německého jazyka. A byla v tom určitě i touha podívat se za horizont, poznat něco nového. V Česku navíc existuje představa, že německé divadlo je výjimečné, což mě samozřejmě ovlivnilo také. Ve Vídni to pak bylo skvělé jak zjištěním, na jaké úrovni může teatrologické studium probíhat, tak tím, co všechno jsem tam za jeden rok viděla. Inscenace choreografek jako Florentina Holzinger nebo Doris Uhlich mě ovlivňují dodnes, i když je to už deset let. Potvrdila jsem si, že dokážu zvládnout studium i v němčině a rozhodla jsem se pokračovat v Německu.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU