DĚKUJEME
Hlášení „Následuje stanice Praha-Holešovice“. Vlak přijíždí do stanice. Na plátně se objeví Průvodčí a také Herec, který projde a vynoří se zpoza plátna.
Vrchní: Ale! Dobrý den, vítejte u nás!
Herec: Dobrý den.
Vrchní: Prosím, naše nabídka.
Herec: Děkuju.
Vrchní: Nebo jako obvykle?
Herec: Ne. Já vás poprosím o mátový čaj.
(Hlášení: „Příští stanice Ústí nad Labem, hlavní nádraží.“)
Vrchní: Prosím. Promiňte, můžu se zeptat, na čem to pracujete?
Herec: Opakuju si text.
(Herec mezitím opět sahá do batohu, vytahuje sluchátka. Každou větu se snaží říct do finální tečky.)
Vrchní: Hrabal?
Herec: Jojo.
Vrchní: (po chvilce, kdy opět neodchází) „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když jsem přišel do hotelu Praha, tak mne vzal šéf za levý ucho a zatahal mě za něj a povídá: «Jseš tady pikolík, tak si pamatuj! Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel! Opakuj to!» A tak jsem řekl, že v podniku jsem nic neviděl a nic neslyšel. A šéf mne zatahal za pravý ucho a řekl: «A pamatuj si ale taky, že všechno musíš vidět a všechno slyšet! Opakuj to!» A tak jsem udiven opakoval, že všechno budu vidět a všecko slyšet…“
(Herec se na něj nechápavě podívá.)
Obsluhoval jsem anglického krále.
Herec: Aha, já to nečetl.
Vrchní: Vidíte, to já vždycky chtěl být jako vrchní Skřivánek v hotelu Paříž…
Herec: Pardon, můžu vás ještě poprosit vejce se šunkou?
Vrchní: Samozřejmě… Nebudu rušit.
(Přichází Průvodčí.)
Průvodčí: Dobrý den, kontrola jízdních dokladů. Vaše jízdenky prosím… your tickets please. (chvíli se nedaří zaměřit QR kód, potom vlak cukne) IN 50 do Ústí… děkuju!
Vrchní: (k Herci) Mátový čajíček, prosím. (k Průvodčí) Dáš si kafe?
Průvodčí: Prosím tě.
Vrchní: Jak to zvládáš s Láďou?
Průvodčí: Jak asi. Jedu s ním už třetí den v kuse. Včera jsme navíc stáli u Vraňan snad dvě hodiny.
Vrchní: Slyšel jsem, že tam někdo skočil.
Průvodčí: Ale nakonec to přežil.
Vrchní: (zatímco na rozpálenou pánev pokládá kusy šunky) Taky je tam snížená rychlost. To musíš vědět, kde máš skočit. Ne ve čtyřicet pod motorák ve Vápenné, to tě jenom tak posmýká, to musíš k Uhersku, na sto šedesát… v tý čtyřicítce to je, jako když hodíš biftek na studenou pánev: udělá se, ale není to ono… a taky musíš vědět, kam si stoupnout, že si máš stoupnout vpravo, aby ty sračky šly do pole a ne na druhou kolej, abys nezastavil provoz na celým koridoru… „Sněhem zapadaná tabula rasa / horror vacui a čirá krása.“
Průvodčí: Cože?
Vrchní: To je napsaný na jedný nádražní zdi v Libčicích.
Průvodčí: Tam já koukám vždycky akorát na takovej ten nápis: „Proč to děláš?“ A říkám si, že vlastně ani sama nevím.
Vrchní: Horror vacui a čirá krása.
Průvodčí: Co je vůbec to horror vacui?
Vrchní: Nevím, ale vždycky mám strach, aby to někdo nesmazal. Dávám si pozor, abych to neminul. Mám takových míst na trati víc. Vždycky na ně čekám, abych je pozdravil – a v duchu si říkám: „Tak zase někdy příště.“
Průvodčí: (bez většího zájmu) Pěkný.
Herec: Je to strach z prázdnoty.
Vrchní: Prosím?
Herec: Horror vacui že je strach z prázdnoty. (po chvilce) Nebo taky nutkává potřeba umělce vyplnit celou plochu prostoru uměleckého díla detailem.
celý text najdete pouze v tištěném vydání
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU
