Z každého rožku trošku (My kluci, co spolu chodíme všude možně)

Prožívají všelijaká dobrodružství, podobně jako parta z knihy Bylo nás pět, jež tuším inspirovala název skupiny, a umožňují svou zálibou v absurditě a hravosti dospělému diváku osvobození od zbytečných racionálních hranic a diktátu smyslu. Uskupení My kluci, co spolu chodíme, jehož součástí jsou kromě performerů z HAMU a DAMU ještě hudebník Tomáš Kugel a light designer Jonatán Vnouček, je možné vidět na Lodi Tajemství, na Jatkách78, ale i na mnohých (i zahraničních) festivalech. (Letos navíc v Dejvickém divadle moderovali slavnostní předávání Cen divadelní kritiky.) Andrej Lyga, Šimon Pliska, Lukas Blaha Bliss a Václav Wortner tvoří podivně nesourodé, a přesto výborně se doplňující kvarteto. Od čistě improvizovaných představení v divadle Inspirace (a dříve možná ještě na učebnách AMU), přes univerzální a na prostoru nezávislé Šmejdění, až k částečně strukturovaným a nazkoušeným formátům Hostiny a Ponorky Kluci postupně ohledávají možnosti improvizace a všech jejích podob. Občas přijde slovní, pohybová nebo hudební pointa. V lepším případě nikoliv. A hledá se dál.
Inscenace Hostina s podnázvem „gurmánská oslava improvizace, divadla a dekadence“ čerpá z filmů La Grande bouffe (Velká žranice) a The Cook, the Thief, His Wife & Her Lover (Kuchař, zloděj, jeho manželka a její milenec) – oba snímky zobrazují dekadentní a hedonistické soirée, při nichž se obnažuje všechno, co je v lidech zvířecí. Když jsem ale přemýšlela, co mi ještě poetika částečně imerzivního večera ve Velkém sále Jatek78 připomínala (Premiéra a první reprízy Hostiny byly uváděné rovněž na Jatkách78, ale v sousední hale zvané Skleněnka.), vzpomněla jsem si na film Murder by Death (Vražda na večeři) z roku 1976, v němž se v jednom domě u jednoho stolu sejde pětice nejlepších světových detektivů, aby vyřešili záhadu, kterou jim přichystal hostitel. Kromě něj obývají sídlo ještě třeba slepý sluha a hluchoněmá kuchařka. Film bere klasická detektivní klišé – rámec uzavřeného prostoru, kde dojde ke zločinu, bouře za okny, podivní podezřelí a ještě podivnější vyšetřovatelé – a dovádí je ad absurdum. Podobně i v Hostině je vše okatě dekadentní a obřadné s náhlými bizarními vskoky. Takže jsme nejprve přivítáni v potemnělé, svícemi jemně ozářené hale, v níž jsou na dlouhých stolech kromě nádobí rozestavěna malá vycpaná zvířata, abychom byli za chvíli rozděleni na čtyři skupiny, obcházeli nazdobenou tabuli a přitom mávali na partičky naproti, nebo se „kachní chůzí“ (tedy v pozici na bobku) dostávali na svá místa. Později, když už celá společnost padesáti hodovnic a hodovníků sedí, začne pětice performerů doplněná hudebníky a pomocným číšnickým personálem rozehrávat patetickou scénu rodinné oslavy, kde nechybí zapomnětlivý děd-oslavenec, vzpomínky na lásku v Benátkách a příbuzenské křivdy. (Vzhledem k tomu, že jsem Hostinu viděla jen jednou, nejsem si jistá, co přesně se opakuje, a co byla záležitost výhradně mé reprízy.)