Udolávat minulost slovy (Obyčejná žena v MeetFactory)

Nestává se to často, ale jednou za čas zažívám při čtení zejména prozaických textů pocit, který jsem si pro sebe nazvala „totální ztotožnění“. Nezáleží nutně na celkovém kontextu vyprávěného příběhu nebo podobnostech s mým životem. Spíš se na okamžik zahlédnu v určité větě, formulaci nebo přirovnání a nedokážu pochopit, jak je možné, že jsem neposkládala přesně tahle slova přesně v tomto pořadí, nebo čím to je, že někdo druhý vnímá určitou životní okolnost totožně.
V textech Annie Ernaux, francouzské spisovatelky a od roku 2022 držitelky Nobelovy ceny za literaturu, je pro totální ztotožnění velký potenciál. Její knihy se skládají z velmi konkrétních fragmentů, které se autorce vynořují z paměti, nebo jí naopak utkvěly tak, že na ně nedokáže zapomenout. Ernaux navíc píše civilně, bez příkras a sebeprožívání, což v případě žánru autofikce, který je pro ni typický, není vždy snadné uhlídat. Ačkoliv samy události, o kterých referuje, se v mnoha případech dají považovat za traumatické – úmrtí matky, potrat, bulimie – její téměř analytické psaní umožňuje odpoutat se od subjektivního vnímání a z odstupu číst o něčem, co má velmi obecný přesah. Literární zacházení s pamětí a procesem rozpomínání ostatně uvedla Švédská akademie jako hlavní důvod udělení Nobelovy ceny. Vlastními slovy akademie ocenila „odvahu a klinickou pronikavost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a kolektivní omezení osobní paměti“.

newspeak Pro Elišku Říhovou, režisérku inscenace Obyčejná žena v MeetFactory, se jedná o první tvůrčí počin, který vychází z cizího textu. Adaptovala stejnojmennou novelu Annie Ernaux z konce osmdesátých let. Autorka se v ní vrací do období bezprostředně před smrtí své matky a po ní, zároveň se ale snaží konstruovat celistvý obraz a „zachytit i ženu, která existovala mimo mne“ (Citace z knihy Obyčejná žena.). Eliška Říhová, absolventka KALD, v Divadle DISK v rámci svých absolventských prací a později třeba i na Nové scéně Národního divadla vytvářela inscenace autorské, v nichž navíc vycházela zejména z obrazových a pohybových metafor a slovo pro ni nehrálo dominantní roli. V programu k Obyčejné ženě o tom píše: „V základu jde asi o to, že během mého studia na DAMU nás s mluveným slovem nikdo pracovat neučil. Měla jsem pocit, že to vyžaduje určitý typ myšlení, který neovládám, takže jsem přirozeně začala dělat divadlo, které komunikuje skrz obraz. Zároveň jsem přesvědčená, že to, co člověk vidí, je vždy silnější než to, co slyší, protože vidění je nám vlastní od narození. Mluvení se musíme učit.“ Možná právě proto, že je Obyčejná žena v jistém smyslu režisérčin „verbální debut“, navíc ve spojení se soustředěným vyjadřováním Annie Ernaux, má výsledek podobu pátrání po správných slovech a slovních kombinacích v prostoru. Jako by se přímo přede mnou, divačkou, rodil nový jazyk, nový smysl, který postava dcery, ztvárněná Ivanou Uhlířovou, po smrti matky hledá. V knize Paměť dívky, v níž Ernaux vzpomíná na první sexuální zkušenosti, které v jejím životě spustily lavinu dalších zásadních událostí, popisuje i oscilaci mezi svým já z doby, o které referuje v knize, a současným já, které sedí u stolu a píše.
Přemítá, z jakého úhlu pohledu má dobu svého dospívání popisovat a úvahu zakončuje: „Nebo bych měla oba historické pohledy, z roku 1958 a z roku 2014, střídat? Sním o větě, která by je harmonicky pojala oba, jednoduše pomocí nové syntaxe.“ Nekonečnou a marnou honbu za pregnantním vyjádřením, které jednou provždy postačí k zachycení určitého momentu nebo skutečnosti, přímo reflektuje i v Obyčejné ženě ve větě, která zazní i v představení: „Jako by existoval jen jediný možný způsob, jak vyjevit pravdu o mé matce.“

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU