Jaké texty pro jaké divadlo? (současné německé divadelní hry a adaptace)

Jaké hry dnes vyhledává současné německojazyčné divadlo? Na to se do značné míry snaží odpovědět festival Autorské divadelní dny (Autor:innentheatertage), který se letos v berlínském Deutsches Theater konal po pětadvacáté. V roce 1992 ho založil intendant Ulrich Khuon a putoval spolu s ním ze Staatstheater Hannover přes Thalia Theater v Hamburku až do Berlína, kde se festival koná od roku 2010. V devadesátých letech chtěl Khuon bojovat za větší prezenci nové dramatiky na současném jevišti. To šlo ruku v ruce s fenoménem, kterému se v Německu říká „Regietheater“ (režijní divadlo) a který se vyznačuje potlačením jazykové složky inscenace na úkor režijní vize. Tento typ divadla nevyhledává tradiční dramata, pracuje spíše s adaptacemi či volnými interpretacemi klasických her, jejichž texty doplňuje o další intertextuální odkazy. Dnes je však situace jiná a současná dramatika je pevnou součástí repertoárů. Ba co víc, divadlo prezentuje projektové a participativní scénické tvary, dokumentární materiály, výsledky rešerší nebo kolektivní spolupráce. Pojem divadelního textu se stále rozšiřuje a redefinuje. Zároveň můžeme pozorovat i jiný fenomén – dramatická díla se čím dál více přizpůsobují inscenační praxi režijního divadla a nevznikají jako klasické dialogické útvary, ale jako postdramatické textové plochy a složité labyrinty tvarově otevřené nejrůznějším interpretacím. Dalším důležitým trendem je mnohojazyčnost – ve světě s velkými migračními pohyby se divadlo vymaňuje ze závislosti na jednom (národním) jazyku a ocitá se v polyglotickém světě, který je realitou čím dál většího počtu lidí.
Vedle prezentace vybraných textů dramatické soutěže (během tzv. dlouhé noci dramatiky jsou formou scénického čtení nebo i inscenačně prezentovány nové hry a porota vybere vítězný text) tvoří základ festivalu deset hostujících inscenací. U čtyř z nich bych se ráda zastavila.

 Jedním z vrcholů festivalu bylo jistě setkání dvou titánů německojazyčného divadla – dramatičky Elfriede Jelinek a režiséra Franka Castorfa, tedy přední postdramatické autorky a klasika „režijního“ divadla. Castorf se pokusil o jevištní dekonstrukci jelinekovské dramatiky již v roce 1995, kdy v Hamburku inscenoval Motorest aneb Dělají to všichni (Raststätte oder Sie machens alle) a přivedl na scénu obří Barbie s tradičním účesem Jelinek a s neonově blikajícím poprsím. Ve vídeňském Burgtheateru nyní Castorf uvedl aktuální text Jelinek s titulem Lärm. Blindes Sehen. Blinde sehen! (v doslovném překladu: Hluk. Zaslepené vidění. Slepí vidí!), reagující na pandemii, jejímž odrazovým můstkem se stal covidový hotspot – centrum zimních sportů Ischgl v Alpách. Horskou turistiku a její patriarchálně konotované drancování přírody má Jelinek v hledáčku již dosti dlouho. S chutí domýšlí paralely mezi mondénní elitářskou společností, která otevřeně zastává pravicově radikální názory (např. nenávist vůči cizincům) a současnou turistikou v luxusních rekreačních oblastech, jejichž symbolem jsou pro ni rakouské Alpy. Tyto souvislosti vystupují s velkou razancí v textech jako je třeba Totenauberg (prem. 1992), což je hra, která se celá odehrává v alpském prostředí a turistický průmysl je v ní přímo ztotožněn s fašizujícími tendencemi současné společnosti, na ni pak v tomto smyslu navazují i další texty jako V Alpách (In den Alpen, prem. 2002) nebo Dílo (Das Werk, prem. 2003).