DĚKUJEME
Dvaadvacátý ročník festivalu 4+4 dny v pohybu uvedl v premiéře hned dvě inscenace, které se po jeho skončení z karlínských kasáren úspěšně přesunuly do jiných prostor. Obě spojuje takříkajíc „dokumentární“ přístup k věci, byt’ se nejedná o klasické dokumentární divadlo, prezentující skutečné příběhy reálných postav.
Jak v inscenaci Společenstvo vlastníků Divadla Vosto5, tak v Rekvalifikačním kurzu René Levínského, Johany Švarcové a Petra Vaňka jde spíše o navození povědomé a co nejreálněji působící situace, kdy se skupina nesourodých jedinců schází za nějakým účelem. Ten nakonec paradoxně je tím posledním, o co během setkání jde nebo co si z něj člověk odnáší. Divák se stává (nepřímým) účastníkem schůze či (přímým) frekventantem kurzu. Není tak vydělen a povýšen nad absurditu dění, která v obou mimořádně povedených inscenacích, byt’ rozdílnými prostředky, vypovídá o neschopnosti domluvit se, předat si něco podstatného, vylézt z vlastní ulity a jakkoli se „potkat“.
/…/
Soubor Vosto5 přesunul svou poslední inscenaci Společenstvo vlastníků do společenského sálu na Masarykově nádraží, místa pro schůzování ideálně neosobního a nedivadelního: omšelý prostor nejasného účelu, osvětlovaný zářivkovým světlem. Jak je tomu u Vosto5ky a režiséra Jiřího Havelky zvykem, snaha učinit diváka nenásilně součástí dění, smazat hranice mezi ním a účinkujícími, je patrná hned z počátečního uspořádání. Stejně jako během Dechovky[1] diváci dotvářejí osazenstvo v hospodském sále, na Společenstvu vlastníků se stávají účastníky schůze. Jsou jim vyhrazena místa ve dvou řadách kolem dokola dlouhého stolu, kde zasedají protagonisté, od kterých diváci v první řadě sedí maximálně na délku paže.
Od začátku je vytvářena iluze „dokumentárnosti“. Poslední příchozí ještě ani nesedí a už se dovnitř postupně trousí účastníci schůze. Zasedají kolem stolu, vyzdobeném umělou květinou (vybavení doplňují naaranžované skleničky a občanský zákoník). Vybalují si přinesené věci, případně hledají vhodná místa („Sem ne, tady sedí předsednictvo“). Už během prvních vteřin se ukazuje, jak podstatné bylo správně namíchat sousedský „guláš“. Zaprvé kvůli udržení „dokumentární“ roviny (příliš provařené obličeje by tu zdaleka tak neobstály) a za druhé kvůli předvedení co nejširší škály typů, povah, osobnostních nešvarů i frustrací, jejichž vyhřeznutí tenhle mikrosouboj o moc i vlastní důležitost dává ideální prostor. To se bez výjimky podařilo - kdo musel někdy v životě podobné setkání nad zdánlivě společným problémem absolvovat, jistě většinu osazenstva „poznal“.
Společenstvu předsedá mladá matka na mateřské (Renata Prokopová), která se ze všech sil snaží být konstruktivní a udržovat jednání v mezích slušnosti, nakonec se ale neubrání hysterii a zoufalství i vztek si vybije na vlastním muži. Toho hraje Ondřej Bauer jako nenápadný konsenzuální typ, kterému jde především o to pomoct manželce a nezabředávat do zbytečných sporů. I jemu ovšem v momentě manželčina obviňujícího záchvatu pořádně bouchnou saze a dozvíme se leccos o tom, jak to doma u Zahrádků (ne)funguje. Jejich mikropříběh je ostatně pro celou věc typický - nakonec se spíš veřejně propírá osobní špína, než by se řešilo to, kvůli čemu se schůze pořádá.
Jak taky, s tímhle materiálem. Paní Horváthovou (Hana Müllerová), důchodkyni v nevkusných růžových šatech především zajímá, kdo má při splácení nájemného či energií nějaké (zdánlivé) výhody a jak by takové nespravedlnosti šlo zabránit. Typická závistivá a útočná domovnice, která má nos všude. Především jí leží v žaludku mladý slovenský homosexuál (pro starší generaci rovnou dvojitý terč), jenž by měl dle jejího názoru - mimo jiné - platit vodné i za své milence, kteří u něj jistě prosprchují kvanta vody, když pořád vyvonění courají po baráku. Nitranský (hraje ho Andrej Polák) se snaží vnést do diskuse racio, ale je „po slovensky“ výbušný a ne úplně diplomat. Navíc do debaty nešťastně zatahuje pojmy jako solidarita, civilizace a evropské hodnoty, čímž si sympatie u „lidu“ také nezíská a stává se hromosvodem pro útoky ze všech stran. Je první, kdo houstnoucí atmosféru plnou nevybíravých útoků „zabejčených“ protistran nevydrží. Definitivně odchází, když je nařčen z toho, že na půdu nasadil dřevomorku, aby pak prostor mohl odkoupit a sám si tam udělat dvoupatrový byt.
Konspirační teorie a podezřívavost ostatně v situaci, v níž se řeší osud společného majetku, jenom bují. Mistrem v tomto oboru je důchodce Kubát (Ján Sedal, alternuje ho Zdeněk Mucha), bývalý předseda družstva a strážce starých (rozuměj „starorežimních“) pořádků, který razí heslo „dobrá doba už byla“. Je to osoba prohnaná, bohorovně nesnášenlivá a zatvrzelá.
Miloš - jak ho nazývají starousedlíci - proti všemu, co je „nové“, argumentuje starými lepšími časy a kouzelnou formulkou „To za mě…
(si lidi věřili; žádný odměny nebyly; všechno se dělalo osobně; se svítilo i prasklejma žárovkama…).“ Postupně vychází najevo, že byl ženatý s Horváthovou, kterou neustále nenápadně uráží, a že s ní má syna pochybných mravů.
A také, že vlastní v domě hned několik bytových jednotek, které získal ne zcela košer způsobem. Přes jeho „neexistuje“ a „NE je důvod“ na každý praktický krok směrem ke změnám tedy těžko pojede vlak.
Jeden z jeho bytů obývá profesor (Václav Poul), který si hned po příchodu vybalí z igelitky knihu a krom jediné repliky, kdy doporučuje nezbavovat se plynových rozvodů v domě, si celou dobu nezúčastněně čte. Jeho lhostejnosti se vzhledem k čím dál nesmyslnějšímu dění nelze tak docela divit, na druhou stranu jeho postoj odráží i jistou nadřazenost, povýšenost a oddělenost intelektuální elity od běžného dění, od aktivního života ve společnosti. Je to výraz rezignace na překračování propasti mezi různými sociálními i názorovými skupinami - což je obecné a dosti skličující téma, které inscenace vzdor všemu humoru zřetelně tematizuje, a to nejen v této postavě.
Ke zbytku osazenstva patří i mladý pár, v domě nový a neznalý vztahů, čili snadno manipulovatelný ze všech stran. Manželka (Anna Kotlíková) je ve vysokém stupni těhotenství, celou dobu mlčí, případně se ve zjevných bolestech odebírá na toaletu, podpírána vyjukaným manželem (Patrik Holubář). Zato evidentně movitá paní Procházková (Lenka Loubalová), blonďatá mondéna v růžovém kostýmku, je zcela nad věcí; během diskusí se líčí a se zjevným opovržením se přítomným vysmívá. Nejlépe v tiché konspiraci se svým pofiderním doprovodem- poradcem (Zdeněk Pecha). Z toho se postupně vyklube primitivní mlátička a majitel firmičky „na cokoliv“ - své služby nedůvěryhodně nabízí při všech možných i nemožných příležitostech.
Panoptikum doplňuje mimořádně tupý pan Švec (David Dvořák), který se pomalu, ale jistě opíjí, v nestřežené chvíli si nacpe do igelitky pohoštění pro všechny a především absolutně nemá pojem, o co jde. Mluví zásadně mimo téma (především o své nemocné matce, kterou zastupuje) a pokaždé se snaživě hlásí pro i proti. Další významný článek tvoří paní Roubíčková, jíž Halka Tešňáková pojala jako nesnesitelnou upjatou pedantku, která svou funkci kontrolního orgánu bere smrtelně vážně. S náležitě protivným, nepřístupným výrazem se neustále popotahuje za tygrovanou šálku, vyžaduje každý nesmysl písemně a pronáší neprůstřelné hlášky typu „stanovy jsou stanovy“ (z úředních dokumentů ostatně velice ráda cituje).
A nakonec tu jsou lehce tajemná dvojčata, bratři Čermákovi (Petr Prokop a Ondřej Cihlář). Ti se vrátili do Čech po delším podnikání v cizině a v domě zdědili byt po zesnulém otci. Snaží se v dění zorientovat a mimo jiné zjišťují, že téměř každý ze sousedů má od bytu jejich už dlouho nemohoucího otce klíče. Bratři zprvu působí zcela profesionálně, do ničeho se nechtějí zbytečně zaplétat, postupně ale začnou podstrkovat podezřele levné služby své firmy, až nakonec opanují situaci docela. Všichni ti, kdo se půl hodiny přeli o tom, kdo bude zapisovatel a kdo „skrutátor“, jaký je správný hlasovací postup a o dalších podobných margináliích; všichni, kdo nebyli schopní domluvit se na žádném přijatelném kompromisu ohledně hlavního bodu - prodeje společné půdy a opravy domu - tu najednou v minutě podepisují prázdné papíry, takové „malé plné moci“. Raději nedomýšlet, co to ve skutečnosti povedeným bratrům podepsali a co se dozví na příští schůzi, do jejíhož vedení se Čermákovi (spolu s už totálně ožralým, nesvéprávným Švecem) nechali po rezignaci zkolabované předsedkyně v nastalém zmatku narychlo zvolit.
Absolutní chaos a postupná proměna schůze ve zvěřinec mají své kořeny v neschopnosti se skutečně poslouchat, vést smysluplnou, racionální diskusi a v absenci vůle se dohodnout. Mluví se hodně, ale je to takové plácání do vody, chytání za slovíčka, řešení podružností. Obzvláště některé postavy vynikají schopností soustředit se zásadně na to nepodstatné. V rámci cyklících se debat, periodického hlasování, překřikování a plkání nesmyslů ze vší banality jasně krystalizují i témata obecně společenská. Markantní je například rasismus, latentně přítomný napříč celou společností - šest studentů z Ghany, kterým pronajímá svůj byt paní Procházková, nenechá chladným snad nikoho. Podobně netolerantní jsou téměř všichni (krom dvou mladých párů) i k homosexualitě.
Jak říká dotčeně jedna z postav: „Teplouši maj dneska větší práva než lidi.“ Symptomaticky jsou všichni v útocích nejprve opatrní a spíš v narážkách chodí kolem horké kaše, ale jakmile někdo další přilije do ohně, dodají si odvahu a poslední stopy korektnosti jsou tytam. O zvrhlosti setkání, které notně ironizuje pronesenou výchovnou větou „jsme přece dospělí lidi“, svědčí i to, jak rychle jsou místnost nuceni opustit dva přítomní chlapečci Zahrádkovi (hrají je František a Eda Prokopovi), pro jejichž uši to celé záhy začne být moc.
Ani zprvu důsledně „dokumentární“ formální rámec klasického schůzování pod náporem všech emocí nevydrží. Havelka ho narušuje s citem pro timing. V momentě, kdy se půtky, vzájemné obviňování a vtipné hlášky přece jen trochu vyčerpají, situace je vyhrocená až do vzájemné nenávisti a vypadá to, že vyjednávací manévry se ocitly zcela na mrtvém bodě, začne těhotná novomanželka rodit. Následuje filmově „zpomalená“ sekvence, která zveličuje drama do operních rozměrů, čemuž odpovídá i hudební doprovod. Místnost se zpola zahalí kouřem a mlžným oparem se prodírají všichni zúčastnění ve snaze rodičce pomoci (nebo alespoň něco podobného předstírat). V čiré hrůze otevírají ústa, provádí absurdní záchranářské pohyby, vrhají se přes stůl k telefonu, či mezi diváky otevřít okno… Výsledkem je komicky panoptikální obraz boschovských rozměrů. Jak náhle vznikl, tak je stejně ostrým střihem zrušen a atmosféra i tempo se vrací do normálu - rodička zahlásí „planej poplach“ a jede se dál, jakoby se nic nestalo.
Další nečekanou vsuvku v podobě komediální etudy (která mimo jiné opět předvádí směšnou ubohost zúčastněných) zprostředkují paní Zahrádková a Roubíčková. V momentě, kdy hysterie dostupuje vrcholu a veřejně se pere to nejsoukromější špinavé prádlo, se začnou honit kolem stolu a nakonec se i velmi nevybíravě rvát. Jedna druhou škrtí, druhá rve první účes a ostatní nezúčastněně přihlížejí. Jen Kubát otráveně utrousí: „Prosím tě, Hanko, pust ji“
Konec se nese v duchu téměř hororovém. Část osazenstva už místnost opustila, ostatní se balí. Čermákovi využívají chaosu k „převratu“ a přesvědčují osazenstvo k rychlým podpisům bůhvíčeho. Neschopnost všech to jakkoli prohlédnout vzbuzuje úzkost nad lidskou hloupostí. Světla už jsou napůl zhasnutá a scénu podbarvuje temné hučení, které mimo jiné dává tušit, že by s tím plynem opravdu nemuselo být všechno v pořádku. Celkový rozklad symbolicky završí náhlé uvolnění části stropního osvícení… Skutečný horor ale představuje fakt, že po hodině a půl není v zápisu ze schůze, ve kterém má být zaneseno „jen to podstatný“, vůbec, ale vůbec nic.
Jiří Havelka: Společenstvo vlastníků, režie Jiří Havelka, dramaturgie Martina Sľuková, scéna Antonín Šilar, kostýmy Andrea Králová, Vosto5, premiéra 7.10.2017 (původně uváděno v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu)
vyšlo v SADu 3/2018
celý text najdete v SADu 3/2018
