ZA SVOBODU

Před časem se na mě obrátila Bára Topolová s dotazem, zda bych nepřišel na FF UK, kde na Katedře divadelní vědy připravuje Vladimír Just sérii besed o listopadu 1989. Měl jsem ale už podobných „akcí“ hodně a tak jsem navrhl, aby z tehdejšího centra stávkujících divadel, které vzniklo v Divadelním ústavu, pozvali Helenu Hantákovou a Janu Návratovou, které organizovaly výjezdy herců do různých míst v republice, aby „šířili“ revoluci. Obě souhlasily a Bára řekla, že to probere na Katedře. Nakolik to probrala nevím, ale Heleně s Janou se nikdo neozval. To mě napřed rozzlobilo, ale pak – byť i vzhledem k výročí pozdě - jsem udělal, co jsem měl udělat dávno: sám jsem svolal ty, kteří se tehdy na revoluci v Divadelním ústavu, respektive v centru stávkujících divadel podíleli, s tím, že když ze setkání vyplyne i nějaké zajímavé povídání, tak ho zveřejníme. Z pozvaných „revolucionářek“ a „revolucionářů“ dorazili 25. listopadu 2019 na schůzku Ondřej Černý, Iva Frelová, Helena Hantáková, Ondřej Hrab, Miroslav Kodym, Jarmila Misárková a František Watzl. Mailem pak svoje dodali i někteří z těch, kteří na schůzku nemohli přijít: Libor Kodym, Jana Návratová a Štěpán Otčenášek. Tyto materiály zveřejňujeme přesně 30 let a 6 měsíců od vypuknutí „sametové revoluce“, v době doznívající (jak doufáme) koronavirové, svobodu omezující karantény. 
Karel Král

Frelová: V Divadelním ústavu to začalo už v pondělí ráno. Někteří jsme se viděli ale už v sobotu 18. listopadu ve dvě odpoledne na po telefonu svolaném srocení lidí na Karláku, kde naproti kostelu Svatého Ignáce mluvil v parku Petr Haničinec.
Král: Ano, nechal se zvednout na ramena a v té poloze hereckým hlasem oznámil, že se k nám už přidávají i dělníci. A já se na tebe, Ondřeji, otočil s tím, že mám divný pocit, že sleduji film a teď bude střih a záběr na dělnickou rodinu jak jí z jednoho hrnce brambory.
Frelová: No, a tam na tom Karláku Karel říkal, že v pondělí začneme. V neděli večer jsem ještě byla v narvaném Činoheráku, kde bylo založeno Občanské fórum. Tu atmosféru pamatuji dodnes.
Svobodová: Já už byla taková nabuzená, protože jsem byla v sobotu na Chmelnici. Tam jsme se všechno dozvěděli. V pondělí ráno přišla Zuzana Jindrová, že svoláme schůzi ROH a ty ses, Karle, ptal, proč do toho chce ROH motat. Tak ve velkém sále – tehdy tam ještě nebylo divadlo – začala schůze jako schůze ROH, ale pak už to schůze ROH nebyla.
Misárková: Tam se Ústav rozdělil vlastně na dvě poloviny. Tu jednu polovinu tvořili tři lidé: tehdejší ředitel - Jaroslav Fixa, sekretářka - Monika Muchová a Nina Malíková -  předsedkyně komunistů Divadelního ústavu. Dívali se na nás, na ten zbytek, jako na takovou sběř.
Frelová: Karel s Ondřejem řekli, že potřebují dolů ke xeroxu, v přízemí Ústavu, kde byla místnost pro centrální odesílání a příjem pošty s novým, výkonným, ale taky střeženým xeroxem.
Svobodová: Tam nás v prvních dnech ale nechtěli pustit, proto se zavařil malý xerox, za který jsem měla zodpovědnost. Krátce před tím jsme ho dostali do knihovny. Ten se hodně zasloužil.
Černý: A došli jsme při té schůzi k nějakému usnesení?
Frelová: Jestli z toho byl zápis, si nepamatuju. Vyhlásila se ale stávka.
Svobodová: Bylo to spíš živelné, než že by se dělaly nějaké zápisy.
Král: Sepisovaly se informace a rozhodnutí, které se množily a posílaly dál do divadel mimo Prahu. A naopak se odtamtud přijímaly různé zprávy či prosby. V těch textech, které se zachovaly, je např. dopis z Jihlavy, ať jim tam proboha rychle přijede někdo na pomoc, že se ROH v divadle snaží stávkující odšoupnout.
Frelová: Ještě silnější, hlavně v prvních dnech, byly ataky prostřednictvím telefonu. Volali třeba z divadla v Plzni, že jsou tam zavřený a co mají dělat.
M.Kodym: Já si pamatuju telefon z nějakého oblastního divadla. Chtěli, abychom k nim poslali paní Bohdalovou. Byl u toho brácha a říkal jim, že paní Bohdalovou sice nepošleme, ale pošleme někoho jiného známého. A měl tam jet Jaroslav Čejka, mim slavný hlavně tím, že v televizi předváděl slepici.
*
Černý: Je asi potřeba vsadit Listopad do kontextu celého roku 1989. Když si vezmete Několik vět, které jsme tady podepisovali a šířili někdy v červnu, tak to všechno přirozeným způsobem vybunzírovalo v listopadu. Byl to dlouhý proces, a ne, že by se najednou z komunistického Divadelního ústavu stalo centrum revoluce.
Frelová: Asi je taky dobře vzpomenout, že v dokumentaci Divadelního ústavu měl sídlo i tzv. Aktiv mladých divadelníků, že se tady připravoval Bulletin i hradecký festival, a to nikdo nezakazoval. V dokumentaci jste se scházeli. Pamatuju se na Jarku Šmrhovou, Kristinu Žantovskou, Přemysla Ruta…, někdy chodili pánové Oslzlý, Scherhaufer… Tohle trvalo dlouho. Takže: pod svícnem je tma.
Svobodová: Pamatuju si, jak soudružka Rusmichová, která šéfovala knihovně a dokumentaci, s námi měla o Několika větách schůzi, kde je – dle nařízení – kritizovala, ale přiznala, že text nečetla a tys jí Karle nabídl, že text přineseš, že ho třeba podepíše taky. 
Černý: Škoda, že tu není Jarka Šmrhová. Ta by k tomu Aktivu mohla říct svoje, vznikl přece pod ÚV SSM.
Král: Na jedné straně to byla velká zásluha Jarky, která na ÚV SSM dělala, ale velkou roli v tom sehrála perestrojková diskuze s Jiřinou Švorcovou v Divadle v Řeznické, které tehdy vedla Doubravka Svobodová. Švorcová tam mimo jiné slíbila, že SČDU bude podporovat vznik nového časopisu, platformy připravované tak říkajíc zdola. Pak rozmnožení prvního čísla toho našeho Bulletinu povolit nechtěla, pustila ho, až když jsme k prvnímu hradeckému festivalu, který platilo ÚV SSM, a na jeho náklady, připravili číslo druhé.
*
Král: Jak jste Heleno s Janou organizovaly v listopadu 89 výjezdy na podporu stávky?
Hantáková: Vy jste nás tím pověřili. Dostali jsme telefonní seznam a dělaly jsme to akce-reakce. Nejdřív jsme zatelefonovaly těm hercům, umělcům, jestli jsou ochotní se na tom podílet. Většinou nadšeně souhlasili a my jsme si odškrtly, že se na ně můžeme obracet. Obratem nám chodily žádosti. První tři dny jsme tam seděly od osmi do osmi. Vůbec jsme se z kanceláře nehnuly. Zavedly jsme si takový sešit, kam jsme si psaly, kdo kam a kdy jede, aby se nám to nekřížilo, abychom vše mohly systematicky rozvrstvit po republice. T první tři dny byly zároveň takové nejisté: jsme obklíčeni, přijedou sem…? Po těch třech dnech nebo týdnu, když se nedělo nic příšerného, jsem se ptala: „Potřebujete estrádu nebo agitku?“ Měla jsem toho dost a říkala, že se necítím jako Pragokoncert. I herci byli strašně unavení. Prvotní nadšení, kdy byli ochotni jet kamkoliv a kdykoliv, se změnilo na otázky: „A je to opravdu nutné? Vždyť už jsme tam byli.“ Pak už to taky byly malé vísky, kde měli pocit, že k nim zadarmo přijedou umělci.
Frelová: Asi by se mělo říct, že z Ústavu se dalo volat jen po Praze. Meziměstské hovory šly ven přes ústřednu. V ústředně seděla spojovatelka, která musela ručně přepojovat příchozí hovory. To platilo o všech telefonech s výjimkou aparátu, který byl v zahraničním oddělení, kde byla tehdy vedoucí Marie Beranová. A právě tam seděly Helena s Janou. Dokázaly to všechno s jediným telefonem.
Hantáková: Bylo to docela náročné. Využila jsem při tom zkušenosti, které jsem získala jako spojovatelka v sodovkárnách, kde jsem měla svou první brigádu. Daly jsme tomu systém a podařilo se nám poslat lidi tam, kam bylo potřeba. Vraceli se s tím, že to mělo smysl a rádi pojedou zase. Taky mi dnes přijde zvláštní, že se to dařilo, i když nebyl žádný internet, ani fax, všechno s jedním telefonem…
Jednou jsem z Ústavu přišla v noci domů a maminka, která dělala v bance, mi povídala, že jim tam nějaký pán říkal, ať si nemyslí, že oni vědí, že hnízdo kontrarevoluce je v Divadelním ústavu a že si tam dojdou. A maminka celá pobledlá, protože jí to říkal kovaný bolševik, na mě koukala a povídá: „Oni o vás vědí!“ A já na to, že to tedy doufám.   
Svobodová: Mně utkvělo, jak si tady Ondřej bral u nás od xeroxu ty materiály a zvesela říkal: „Sejdeme se na Ruzyni!“
Černý: Já si z toho listopadu už pamatuju jen takové střípky. Už třetí den jsem si ale říkal, že to je vyhrané a že bychom měli řešit, co bude potom. Seděl jsem se Sašou Brabcovou a dumali jsme, jak uspořádáme to české divadelnictví.
Hrab: Mě a další - tady Mirka Kodyma nebo Frantu Watzla – Karel obvolal a přišel jsem do Ústavu. Bylo to myslím v pondělí večer. Pamatuju si telefonát z jednoho divadla, snad z Příbrami: ptali se, zda – když půjdou do té stávky – budou mít platy, a pak asi pro nás, pro Prahu, předstírali, že stávkují, a pro svého ředitele zas, že jsou v práci.
Svobodová: Já zas vzpomínám na telefonát manželky nějakého herce, že má malé dítě a teď neví, z čeho budou žít.
Král: Nevím, zda zrovna v tomhle případě, ale jinak dělal takovou právní poradnu Václav Petrmichl. Často si bohapustě vymýšlel, aby je uklidnil.
Hrab: Já měl pevnou linku doma. A tak byl náš domácí telefon uváděn jako noční linka našeho centra. Potom jsem většinu noci, tak od dvou do čtyř trávil hovorem s Oldřichem Kužílkem, který dělal revoluci v Hradci, a vždycky potřeboval nabrífovat, co se tady stalo.
Svobodová: Ale nějaká podpora pro ty lidi se myslím sehnala?
Král: Nevím, nakolik šla nějaká podpora pro jednotlivce - asi nebyla ani třeba, protože to všechno proběhlo rychle a pokud vím, tak nikdo finančně postižen nebyl – ale chodily peníze ze zahraničí a ty se ukládaly. Upřímně si nepamatuju, na co pak byly využity. Možná na podporu OF při prvních svobodných volbách.
Frelová: Dotaz na číslo konta byl velmi častý. Volali hlavně zahraniční divadelníci a emigranti. Nám přišly peníze v hotovosti od výtvarníků, kteří je mezi sebou vybrali v Mánesu, toho času sídle výtvarných umělců. Z toho jsme sem kupovali jídlo – asi si vzpomenete, že jsme tady pro všechny dělali obložené housky - a protože nebylo dost nádobí, tak jsme nakoupili i hrnky na čaj a skleničky. Z Mánesa nám taky přišly knoflíky se značkou OF, které jsme rozdávali a sami nosili přišité na oblečení.
M.Kodym: Já si zas vzpomínám, jak se po pár dnech provalilo, že umím masírovat, a pak jsem tu fungoval jako masér těch, které už z toho bolela záda. Protože utahaný jsme byli.
Svobodová: Z té doby mám právě pocit velké únavy.
Hrab: Já mám před očima obraz, jak jsem přišel za Janou a Helenou a na nich bylo znát, že už jsou totálně na dně.
Černý: Myslím, že jsme ani moc nechodili domů a přespávali tady v bytě tehdejšího zdejšího správce a údržbáře, pana Proška.
Frelová: Prošek byl velkej frajer. Nejen, že uvolnil svůj byt v budově Ústavu a šel sám spát ke své dceři. Jako správce měl klíče od domu, ty nám dal a díky němu tu bylo otevřeno nejen do noci (jinak se tehdy průchod z Celetné do Štupartské zavíral brzy zvečera), ale i v sobotu, v neděli. Akorát že v sobotu a v neděli se netopilo, tak tu byla příšerná zima. Největší zima byla v té vrátnici, kde se musely přepínat telefony.
Hantáková: Já chodila v noci domů ještě s kamarádkou Zdeňkou. A vzpomínám, jak jsme šly v úterý v noci pěšky, protože nic moc nejezdilo, byl zmatek a na mostě byly obrněné vozy a tanky. Tehdy chodily fámy, že někoho zabili, hodili do Vltavy… Tak jsme se tak se Zdeňkou držely a říkaly jsme si, že jestli nás do té Vltavy hodí, tak nás ani nikdo nenajde, protože nikdo široko daleko nebyl. To jsem se tak strašně bála… že jsem se pak už nebála ničeho.
Černý: Pamatuješ, Karle, jak jsme spolu vyrazili do Laterny magiky, abychom řekli Havlovi, že nejpodstatnější je ta vesnice. Dokonce mám pocit, že jsme Havla nějak odlovili a že jsme mu něco řekli. Bylo to banální, protože ta myšlenka asi nenapadla jen nás…
Král: Na to si, upřímně řečeno, nepamatuju.
Hrab: S Listopadem mám zas já spojenou historku, jak do Divadelního ústavu dorazil Ladislav Chudík, tehdy slavný coby doktor Sova. Přišel do Občanského fóra, kam byl z Bratislavy poslán, aby v Praze na Václaváku vystoupil za Slováky, ale v Laterně magice mu řekli, že už Slováka mají. Tak si šel postěžovat do Ústavu, že ho takhle poslali pryč. Šel za ředitelem Fixou (snad to byl jeho kamarád), který ve své kanceláři seděl někde vzadu zavřený a dělal, že tam není. Mně se nějak podařilo toho Chudíka vylákat a odvést zpátky do Občanského fóra, přes hradbu ochranky Johna Boka jsem se dostal k Václavu Havlovi a ten rychle pochopil, že když na Václaváku promluví doktor Sova, tak je to víc, než když tam promluví neznámý slovenský disident. Jestli se tehdy někdo zasloužil alespoň o ty dva roky česko-slovenských vztahů, tak jsem to já.
Hantáková: Na toho Chudíka si taky vzpomínám. Byl nahoře v kanceláři, kolem něj běhala Jarmila Gabrielová, která ho taky znala. Seděl tam zhroucený v křesle, u ucha malé rádio, tranzistorák a poslouchal, aby věděl, co se vlastně děje. Vypadal, že je trochu mimo.
Hrab: No, asi to přišlo od vás, že je v Ústavu.  
Král: Já zas vzpomínám na pozdější schůzku zástupců českého OF a slovenské VPN v Realistickém divadle. Předem si neřekli, že divadlo má jeden bar v klubu nahoře a druhý ve sklepě dole, a tak Slováci čekali nahoře, Češi dole a než se sešli, byli už dost unavení. To byl zase možná ten moment, který přispěl k rozpadu Československa.
*
Frelová: První tři dny, v pondělí, úterý a ve středu toho bylo nad hlavu a nálada se měnila od nadšení k nejistotě.
Watzl: Celý ten týden byl nejasný, protože byli pořád ve Slaném připraveni vojáci a na Ruzyni už byly Lidové milice. Šlo jen o to, jestli to odstartují, nebo ne.
Hrab: Já mám taky jeden – o pár dní mladší -  intenzivní zážitek. Jdu do Divadelního ústavu, Letná už běžela a až do Celetné bylo slyšet to šílené echo, které se odtamtud neslo.
Král: Já, když to na Letné začalo, jsem jen kouknul na televizi, která tu byla, usoudil jsem, že je hotovo a šel jsem se do kumbálu, který byl tehdy v Ústavu u promítačky, konečně vyspat.
Černý: Chápu. Já byl snad jen jednou na Václaváku, jinak jsem říkal, tam ať chodí jiní, my budeme makat.
Otčenášek: My jsme s Hanou (Burešovou) chodili na Václavák, ale na Letné jsme taky nebyli, bylo jasný, že tam už bude dostatek lidí. Ale byli jsme tu s tebou, Karle, a koukali na televizní přenos. A vzpomínám si (Hana to má i v deníkových záznamech), jak sem najednou volali z tribuny z Letný (konkrétně s tebou mluvil Rudolf Battěk) a ptali se tě, jestli myslíš, že mají pustit k mikrofonu ty příslušníky Pohotovostního pluku VB, co se chtěli omluvit, pamatuješ, Karle? Trochu jsme se tenkrát vyděsili, jak to všechno asi dopadne, když zrovna my jim máme radit v tak vážný věci. Říkali, že prý jim chybí odstup. A tak jsme se tu shodli, aspoň podle toho, co jsme tam viděli za atmosféru, že je to v zájmu „národního smíření“ evidentně nutný. A oni je tam teda pustili. (Nevím, jestli u toho nebyl i Ondřej Hrab?)
Král: Přiznávám, že si nevzpomínám. Vybavuje se mi ale, že tu byl někdo z Pohotovostního pluku, neblaze proslulého zmlácením lidí na Národní třídě, a chtěl dát nějak veřejně najevo, že nejsou tak zlí, jak se o nich říká. Přišlo mi to absurdní. Jestli se ale nemýlím, tak někdo z toho Pluku pak na Letné opravdu vystoupil.
Z OF ale konzultovali jiné „věci“. Např. zda je dobrý nápad jmenovat Milana Lukeše ministrem kultury… Což dneska snad už říct můžu. Tehdy mi to přišlo trochu trapné a panu profesorovi jsem o tom nikdy neřekl.
Frelová: Z naší rodiny chodil manžel s dětmi, já byla v Divadelním ústavu od rána do večera. Venku byla taková zima, že nám doma zmrzly i kytky mezi okny.
Král: Však jsme tady byli všichni nastydlí. Ale chodili sem doktoři a nosili nám léky.
Frelová: To mi připomíná, že do dokumentace přišel i náš závodní doktor spolu s doktorem Národního divadla, ordinovali vedle sebe v Melantrichově ulici, do Ústavu to měli kousek a chtěli asi vidět, jak ta revoluce vypadá.  
*
Černý: Zkusme si ještě říct, jak jsme byli řízení. Řídil to ten výbor, co tu zasedal?
Král: Já myslím, že tzv. Koordinační stávkový výbor českomoravské divadelní obce neřídil činnost centra. Centrum jsme si řídili sami. Fungovalo zejména jako distributor informací a materiálů sem a ven. Týkalo se to i závěrů, které přijímal výbor. Propojení bylo personální. Já a Ondřej Hrab jsme byli i členy výboru a Vašek Petrmichl, který dělal v centru právního poradce, zastupoval výbor v Laterně magice, tedy v Občanském fóru. Centrum a výbor, který tu stále zasedal, sehrály podle mého soudu zásadní roli v organizaci revoluce: tím dostalo chaotické revoluční nadšení jakýsi řád. Dlužno dodat, že na vytvoření centra a výboru všichni divadelníci rádi přistoupili. Jen na Vinohradech chtěli občas dělat něco jiného. Když měla dle dohody stávka pokračovat, tak ji na Vinohradech chtěli ukončit a naopak.
M.Kodym: Neměl jsem pocit, že je to příliš koordinované. A mělo to i název?
Král: Ano. A dlouhý. Já tomu říkal centrum stávkujících divadel, ale jmenovalo se to myslím Informační a koordinační centrum české a moravské divadelní obce. To byl tak složitý název, že jsi ho asi vymyslel ty, Ondřeji…?
Hrab: Ne, ne, to na mě neházej… Pamatuju si ale, že se ve finále dohadovalo, jaké bude opravdu důvěryhodné znamení, že ta stávka končí. Několikrát se totiž objevila falešná zpráva o ukončení stávky. Vymyslelo se, že Miroslav Macháček, člen našeho výboru, vystoupí v televizi, což bude pro všechny signál, že stávka končí skutečně. A to se taky stalo.
Frelová: Miroslav Macháček vždycky přišel celej zmrzlej, a jedl u nás zbylé suché housky. Přicházeli taky Karel Steigerwald s Ivanem Rajmontem. Byli jak siamská dvojčata. Chodili pořád spolu a pořád kouřili. U nás v dokumentaci pak bylo tak zahuleno, že jsme na sebe v místnosti z jedné strany na druhou neviděli. Jinak výbor zasedal u velkého kulatého stolu ve skleněné zasedačce, kterou jsme zabrali, a chodil tam i leckdo další. Třeba Michal Prokop.
Král: Michal Prokop byl ve výboru stávkujících muzikantů.
Hrab: Ti sídlili v Obecním domě.
Král: Michal Prokop sem chodil proto, že se aktivita z různých uměleckých oblastí – ale taky třeba divadelníků a studentů - koordinovala.
Frelová: Zprvu, než jsme zabrali další prostory, třeba tu skleněnou zasedačku, probíhala revoluce hlavně napravo v prvním patře, tedy v dokumentaci a knihovně.
*
Černý: Jinak se v Ústavu pracovalo?
Král: Nevím. Myslím, že si někteří zaměstnanci vzali tak říkajíc dovolenou.
Frelová: Já si pamatuju, že k nám přišla v pátek, když byla revoluce v plném proudu a únava kulminovala, jedna pracovnice hudebního oddělení Divadelního ústavu a chtěla připravit 20 obálek z archivu dokumentace, že jede na služební cestu do Bulharska a že to potřebuje prostudovat. Zrovna jsme přepisovali narychlo text k okamžité distribuci, tak se nám ta „normální“ práce nehodila. Tenkrát mi to přišlo absurdní.
Černý: Nemohli bejt všichni revolucionáři, to by bylo přiblblý.
Král: Ano. Je v tom ale také zakódované tehdejší rozdělení rolí: na jedné straně tu byli tzv. odborní pracovníci, od kterých se taky vyžadovala větší loajalita s režimem, na druhé ti méně odborní z dokumentace a knihovny, kteří byli nejen sociálně níž, ale byli taky méně loajální. Z té první skupiny se na práci centra stávkujících divadel podíleli nemnozí, z té druhé téměř všichni. Já se např. už toho 18. listopadu v Realistickém divadle sešel se Staškem Slavickým, který pracoval v divadelním oddělení Divadelního ústavu a mým kamarádem, a říkal jsem mu, že hned v pondělí musíme v tom Ústavu něco udělat. On mi na to odvětil, že nemůže, protože musí na několikadenní cvičení protipožární techniky. A skutečně o něm nebylo několik dní vidu ani slechu. Objevil se až v roli fotografa, autora slavného snímku Pavla Landovského z Divadla Na zábradlí. Naopak se na té aktivitě velmi podílel např. Štěpán Otčenášek.
Otčenášek: Já tu byl jen jako „brigádník“ v tom „koordinačním centru“, protože už jsem tehdy nebyl zaměstnanec Divadelního ústavu, ale Kabinetu pro studium českého divadla, který v té době ještě spadal pod Akademii věd.
Svobodová: A na jedné z těch schůzí taky velmi tvrdě proti šéfovi divadelního oddělení Machkovi vystoupil Vladimír Vašut, zde zaměstnaný jako odborník na balet. Byl ale jediný.   
Černý: Je fakt, že mezi těmi dvěma sférami Divadelního ústavu vždycky panovala jistá řevnivost. Což nevím, jestli se od té doby změnilo… Možná tehdy odříznutí revolucionářů z knihovny a dokumentace od ostatních nebylo dáno ani tak politickými názory. Spíš to přinesl sám obvyklý chod té instituce.
Svobodová: Možná to bylo i tím, že dokumentace a knihovna byly otevřené veřejnosti. K nám prostě lidi chodili.
*
Černý: Já si nepamatuju, co jsem tehdy konkrétně dělal.
Svobodová: Myslím, že jsi furt někam běhal…
Hrab: Prostě jsme tě celou dobu neviděli.
Černý: Mám z toho pocit takového velkého mejdanu.
Otčenášek: Taky že byl. Teda aspoň ten večer po vyhlášení demise vlády. Bylo už pozdě a nás tu bylo už jen pět a půl, tak jsme to tu docela zapili, Ondřeji.
Král: Ale jinak jsme nepili vůbec. Jediné, na čem jsme ujížděli, byl acylpyrin.
M.Kodym: A kafe a cigára.
Hantáková: Nám nosil cigarety pan Pavlata. Vždycky poseděl, koukal, jestli něco nepotřebujeme. Naopak pan Stropnický vždycky přišel a říkal, že tu revoluci děláme špatně.
Černý: Nepovídej.
Hantáková: Byly jsme unavený a on přilít a oznámil nám, že takhle kuchyňsky se ta revoluce opravdu dělat nedá.
Král: To mě překvapuje. Já na Martina vzpomínám rád. Jen bylo znát, že neví, co si počít s Divadlem na Vinohradech, které ve výboru zastupoval. Pak nás povolával k nim do divadla, ať jeho kolegům vysvětlíme, že nemohou dělat své hurá akce.
Černý: Myslím, že ta historka spíš vypovídá o jeho vztahu k tzv. prostému lidu. Tím je bohužel proslulý.
Otčenášek: Já si vzpomínám, že jsme jednou večer byli na demonstraci na Václaváku a za námi Stropnický nadšeně vykřikoval: „Teď musíme všichni hrát Havla!“ Divil se, když jsem řekl, že nevím, proč bysme ho měli hrát všichni. A vzpomínám taky, ale nevím, jestli to bylo tentýž anebo jiný večer, jak mluvil Komárek, kterého právě vinohradští umělci aklamací hystericky zvolili premiérem, a jak davu sliboval, že bude za tři roky koruna jako marka. Nějaká paní za námi úplně bez sebe volala: „Já ho mám tak ráda, on je jak pohádkovej dědeček, no řekněte!“ „No,“ říkali jsme, „to teda nejspíš on taky je“.[1]/
*
Frelová: Já jezdila jako spojka na kole na DAMU do Karlovky a na FAMU pro videokazety např. se záznamy z Národní třídy, které jsme distribuovali dál.
Misárková: Ano, jezdila jsi v takové červené čepici.
Frelová: Protože jsem měla strach, aby mě nezajel nějaký tank.
Watzl: Já mám dvě vzpomínky nepolitické.
První je, když jste mě poslali do SČDU, Svazu českých dramatických umělců, kde jsem měl známou, xeroxovat. Já tam vešel a proti mně vyrazila Švorcová. Takhle na mě koukala a povídá: „Copak je to tady za mladíka?“ A ta moje známá, dcera Františka Xavera Thuriho, říkala: „Ale to je náš kamarád, on si tady bude něco tohle…“ A Švorcová na to: „Hmmm, tak ať se zastaví.“ Thuriová prošla kolem mě a špitla: „Je vožralá.“
Druhá příhoda je, že jsem tam nahoře seděl, muselo to být ke konci a já už jsem toho měl plný kecky, a tam s nějakejma papírama přišel Alfréd Strejček, rozhlídnul se, nevěděl ke komu jít, já zvedl oči, on přišel ke mně a prý: „Říkej mi Frede…“
Svobodová: Byli ale nenápadní lidi, kteří se zasloužili… Vzpomínám na paní Koníčkovou. To byla paní, která k nám chodila opravovat xeroxy. Ty byly často zavařený a v těchto dnech zvláště. Paní Koníčková byla mladá, hezká dáma, která vždycky přišla upravená, milá, v bílé halence a vždycky to hned dala do pořádku. Zatímco my byly od barvy z xeroxu černé až za ušima, na ní to nezanechávalo stopy. Celé ty dny pobíhala mezi institucemi, které měly xeroxy, a podle mě se o revoluci zasloužila hodně.
Watzl: Fakt je, že já ten xerox na SČDU taky zavařil a taky někoho ta moje známá zavolala, kdo to hned opravil.
Svobodová: Když jsme se pak po revoluci ozvali, jestli by nám nepřišla něco opravit, tak řekli, že už odešla a udělala se pro sebe.
Frelová: Já musím ještě vzpomenout na paní Kopáčovou, která chodila mazat spolu s Evou Marešovou revolucionářům housky. Do paní doktorky by to možná nikdo neřekl, ale ona tam seděla před fotografovým kumbálem a připravovala jednu obloženou housku za druhou. 
Král: Zachoval se i její dopis do Rudého práva. Ti vyhodili zvláště proslulého pisálka Kojzara a paní Kopáčová jim k tomu napsala, že na to, aby bylo těm novinám odpuštěno, je to málo. Takové vykoupení se pomocí obětování někoho zvláště profláknutého, bylo tehdy asi docela obvyklé. Mně třeba vyprávěl Martin Stropnický, jak jeho kolegové revolučně z Divadla na Vinohradech vyhodili Jiřinu Švorcovou. Říkal znechuceně, že v tom byli zvláště aktivní ti, kteří před tím za Švorcovou nejvíc dolejzali a využívali ji.   
Frelová: Taky tu byla smutná Eliška Balzerová, že měl Honza Potměšil původně letět letadlem.
Hantáková: Ne, ne, oni měli jet do Ostravy s tím, že se pak budou vracet přes Brno. Já jsem říkala, že už toho mají dost, ale v Brně si je stáhli, zdrželi. No a pak skončili na dálnici.
Ale chodila sem paní Obermajerová. Hrozně se bála, že ji revoluce smete. Měla potřebu každému říkat, že nebyla zlá a všechny měla ráda. 
Otčenášek: Já jednou vezl herce Viktora Vrabce, kterýho jsme, když už byla nouze o tu „první ligu“, poslali na Kladno dokonce ve dvojici se Sagvanem Tofim, což bylo tedy fakt přízračný, ale prostě už herci došli a tihle se zrovna jediní nabízeli. Jirka Wohanka, který moderoval každý večer narůstající manifestace z balkonu kladenského divadla, je naštěstí k mikrofonu nepustil, jen řekl lidem pod balkonem, že je přišli pozdravit tihle pánové, kteří taky podporují OF, a oni lidu zamávali a lidi jim snad zatleskali. A Viktor Vrabec, který byl v té době členem Městského výboru KSČ, mi pak cestou do Prahy říkal, že má strach, jak s ním asi v divadle (rozuměj v Divadle S. K. Neumanna) teď kolegové naloží, ale že to samozřejmě chápe a já ho utěšoval, že mu určitě nikdo nic neudělá, leda teď možná nebude už tolik hrát…
*
Černý: Jedna věc je, kdy Macháčkovým vystoupením v televizi skončila stávka divadelníků, a druhá, jak to pak probíhalo tady v Divadelním ústavu.
Frelová: Myslíš, jak se tady Karel stal ředitelem?
Král: No, já chtěl – a to už před revolucí – aby se z toho našeho Bulletinu AMD stal profesionální časopis. Po revoluci jsem ale šel na nějaké představení na Novou scénu, a tam mě odchytil pan profesor Lukeš, nový ministr kultury, a spolu s Miroslavem Macháčkem do mě začali dout, ať se stanu ředitelem Divadelního ústavu. Hučeli do mě tak dlouho, až jsem řekl, že teda jo, ale jen na tři měsíce. A abych stvrdil, že to myslím vážně, dal jsem den před svým jmenováním výpověď. Tu musel podepsat Fixa, který se viditelně zaradoval, v domnění, že zůstane ředitelem on. Jenže já byl tím ředitelem – ač v tříměsíční výpovědní lhůtě – jmenován, což by asi za normálních okolností nešlo. Jako ředitel jsem chtěl zabránit likvidaci dokumentů, které v Ústavu byly, a to netuším, zda se povedlo, připravit řádný konkurs na nového ředitele a zmapovat, co Divadelní ústav dělá a co by dělat mohl. Bylo toho několik šanonů, které jsem pak předal Heleně Albertové, své následovnici. Čert ví, kam se poděly… Pro mě osobně byla ta ředitelská epizoda spíš ztráta času. Přišel jsem ale na to, že ředitelem takové velké instituce už nikdy nechci být. Došlo mi, že je obrovský rozdíl mezi tím, kdy člověk něco dělá s normálními zaměstnanci, z nichž jen část ta práce zajímá, a když dělá s lidmi, kteří mají stejný cíl jako on, tak jak tomu bylo mezi námi v Listopadu 1989.


DOVĚTKY
Návratová: Byla jsem s průvodem 17. listopadu na Národní třídě – životní zážitek, který si pamatuju do všech detailů. Proto jsem hodně překvapená, že z následujících dní a týdnů mi zůstaly jen takové paměťové chuchvalce, z nichž se tu a tam vydrásá nějaký zřetelný moment. Jedním z nich je vzpomínka, jak běžím po parketách uličkou proti předsednickému stolu, za nímž seděli mě tehdy málo známí lidé. Pracovala jsem v Divadelním ústavu asi dva měsíce, skoro nikoho z vedení jsem neznala. V sále bylo napjaté ticho, do nějž jsem potřebovala hlasitě oznámit, že je stávka, že k Českému rozhlasu jedou tanky a že není možné teď planě schůzovat. Zuzana Jindrová za předsednickým stolem sykla, ať sklapnu a sednu si… Já se v tu ránu propadla hanbou. Měla mě radši zastřelit. 
Jenže já měla za sebou kromě samotné Národní třídy i sobotu v Realistickém divadle, kde se divadla dohodla na stávce, pak DAMU a i na to podivné shromáždění s Haničincem na Karláku jsem dorazila. Bylo mi jasné, že musíme něco dělat. Naštěstí se to rozjelo.
Zpočátku mě trochu zklamalo, že nás s Helenkou dospělí (a) samci odsunuli k telefonu k organizaci výjezdů… dělo se tolik zajímavých věcí. Ale brzo jsme se do toho tak ponořily, že jsem až v noci zjišťovala, co se během každého dne seběhlo. Žádné Václavské náměstí, žádnou Letnou jsem nezažila. Jenom telefon a stovky hodin trpělivé komunikace. 
To neštěstí s Honzou Potměšilem mě hodně zasáhlo. Myslím, že jsem to byla já, kdo vymyslel letadlo do Ostravy, a všichni shledali, že je to dobrý nápad. S Helenou jsme věděly, že jsou všichni unavený a že tu cestu nedají. Za svý peníze jsem běžela koupit letenky. Už si nevzpomínám, jak jsem je předávala hercům – mailem těžko. Když jsem přišla potom ráno do Ústavu a dozvěděla se, že Honza je po nehodě v kómatu, nemohla jsem to pochopit – spadlo letadlo? Hrozná byla pak chvíle, kdy za mnou po několika týdnech přišla do Ústavu Eliška Balzerová a do dlaní mi nasypala bankovky a drobný mince. To bylo za ty neprolítnutý letenky, za něž jsem dala svůj tehdejší plat. Složili se na mě v divadle.
Organizace výjezdů mimo Prahu byla taková manufaktura – auto, student, známá tvář a případně někdo do třetice s řidičákem a šup na cestu. Zavolat zpátky, jak to dopadlo. Nebyli jsme jediní, kdo tuto službu nabízel. Jezdila divadla, vysoké školy – ale všichni potřebovali sestavit ty ingredience. Ze začátku byly dost zmatky – křížili jsme se, ale tím kontinuálním zápřahem se Divadelní ústav stal možná jedním z hlavních distribučních center výjezdů do regionů. Pamatuju se, jak se jednou rozlítly dveře a vkráčel pan Pavlata – přišel se osobně podívat na to hnízdo, které tolik vytěžovalo Činoherní klub.
Když to celé tenkrát skončilo, tak jsem se rozbrečela. Jednak mohlo ven to několikadenní napětí a vypětí a jednak mi představa obyčejného života v Divadelním ústavu přišla k pláči.
A taky se pamatuju, jak jste mě v Ústavu zamkli přes noc a šli pařit na Zábradlí!
Král: Že bychom tě zamkli a šli na Zábradlí si teda fakt nepamatuju… To je nějaká feministická legenda, ne?
Návratová: Ne, to je genderově vyvážená pravda!
*
Libor Kodym: Připomněli jste mi tu dobu, ale vlastně nemám čím to doplnit. Je to třicet let a já nikdy nebyl moc na vzpomínky. Jen vím, že to strašně utíká. V té době mi bylo devětadvacet a jako všichni jsem se snažil něco dělat. Běhal jsem po Praze mezi Uměleckoprůmyslovým muzeem a Divadelním ústavem, Václavákem a Filozofickou fakultou, kde moje žena ve 4.ročníku zakládala stávkový výbor. Všichni kolem se usmívali a makali, vlastně nikdo z muzea, kde jsem byl čerstvě zaměstnán, se neptal, kde jsem a co dělám. Dělali jsme revoluci. Akorát doma na nás čekali osmi a sedmiletý kluci, naštěstí byli docela samostatní.
Asi nejsilnějším zážitkem byl Silvestr toho roku na Václaváku, kdy jsme s bráchou tančili na chůdách, on v ženském kostýmu, já v dlouhých kalhotách, v žaketu s buřinkou, unášeni davem nadšených, jásajících lidí, kteří nám nedovolili dopadnout až na zem. Vždycky nás znovu a znovu zvedali. A tak jsem najednou stál vedle Haničky písničky a pana Harapese, kteří tam přijeli otevřeným vysokým džípem. Všude šampaňský. Někdy kolem druhé hodiny v noci mně pak pomáhala krásná, tak čtrnáctiletá dívenka vyzout se z postrojů. Já seděl na odpadkovém koši, ona mi rozvazovala popruhy z chůd a její pan otec shovívavě přihlížel. Kolem samé střepy z vypitých lahví. A bylo po revoluci.