Za Australany do Podkrkonoší (festival Cirk-UFF Trutnov)

Novocirkusový festival Cirk-UFF Trutnov sice zůstává trochu ve stínu pražských přehlídek (důkazem je konec konců i to, jak málo jsme se mu věnovali v SADu), důvody jsou však spíše pragocentristické než umělecké, jedná se o akci respektuhodnou a dobře vedenou. Třináctý ročník Cirk-UFFu nabídl v souladu s neúprosnou dramaturgickou logikou program poskládaný způsobem, který je pro tento typ akcí nepsaným standardem: pár přitažlivých zahraničních hostů, osvědčená a publikem nadšeně vítaná domácí lákadla v podobě La Putyky (Senses) a Loserů (Nespoutaní a Žena, růže, píseň, kost), plus řada méně známých tuzemských uskupení, ať už s inscenacemi určenými do šapitó nebo do plenéru.
Jiná věc je, že pro novocirkusové festivaly je zcela zásadní schopnost objevit a přivézt cosi nového, nečekaného, překvapivého. V souvislosti s Cirk-UFFem rád například vzpomínám na to, že jsem v Trutnově kdysi poprvé viděl skvělé EaEo (Psal jsem o nich v článku Na pólech protilehlých v SADu 4/2015.) nebo virtuózní žongléry sdružené v triu Water on Mars  (kteří se pak úspěšně objevovali i na programu Cirkopolis nebo Letní Letné; psal jsem o nich v článku Nový cirkus zrozený z ducha starého v SADu 5/2012.). V průběhu let se však Cirk-UFF vyprofiloval trochu jiným, a nutno dodat, že sympaticky svébytným způsobem: zdejší ředitel a zakladatel festivalu Libor Kasík systematicky představuje tvůrce z Austrálie, tedy z končiny, která je pro české příznivce žánru mnohem exotičtější a méně probádaná než frankofonní země nebo Skandinávie.

australská lekce Hlavní hvězdou letošního ročníku byla dámská skupina vystupující pod hlavičkou produkční skupiny Highwire Entertainment. Pět artistek a jedna hudebnice předvedly kus nazvaný The Defiant (Vzdorovité), divácky vděčný novocirkusový pop, nic víc, nic míň. Ve svižném tempu došlo na řadu akrobatických technik, solidně zvládnutých, nikoli však výjimečných ani co do nápaditosti ani po čistě technické stránce. Pár lyrických meziher (třeba setmělé vázání květin nad svíčkami) spíš nerušilo, než že by tyto „neartistické“ pasáže přinesly jakousi kvalitu navíc. A do třetice lze prakticky totéž konstatovat i v případě hudby. Rachel Trainor na vyvýšeném podiu v pozadí jeviště dobře zpívala a za podpory nahrávky z halfplaybacku se přitom střídavě doprovázela na elektrickou kytaru nebo na bicí. Energický poprock pomáhal udržet atmosféru, v artisticky monotónních pasážích bylo občas skoro zajímavější sledovat hudebnici než to, co probíhalo dole pod ní, ale ani v tomto případě se nic skutečně mimořádného nekonalo.