Nacítit se na to, co režisér vydechuje

KOŘENY
Jako hudebník máš na kontě kolem stovky inscenací, což je úctyhodný počet. Považuješ se primárně za skladatele divadelní hudby?

Považuju se za skladatele scénické hudby obecně. Vztah mezi čímkoliv a hudbou mě přitahuje odjakživa, ale začínal jsem spíš filmem. Už na gymnáziu jsem spolupracoval se studenty VŠMU na animovaných snímcích, takže můj první vztah ke scénice byl spíš skrze film. V devadesátých letech to znamenalo něco úplně jiného než dnes, protože nebyla možnost pracovat přes počítač a ladit některé parametry. Režisérům jsem přehrával věci živě na piano a pak jsme to chodili nahrávat do studia… Divadlo jsem začal dělat až o něco později, to jsem se zase na nějakou etapu přestal věnovat filmu – ale ani jedno nebyla racionální volba, spíš to tak přicházelo. Momentálně jsem mezi oběma médii rozkročený zhruba napůl. Navzdory všem odlišnostem je jim společná právě scéničnost a jakýsi velmi mysteriózní vztah sémantického obrazu a asémantické hudby. Míváme pocit, že určitá konkrétní hudba se k něčemu hodí a k něčemu ne – a že něco zaklapne nebo naopak vůbec, se vysvětluje strašně špatně. Asi jsem opravdu spíš scénický hudebník než takzvaně „čistý“ muzikant, i když se to těžko rozlišuje, nicméně mě inspirují obrazy a cizorodá struktura textu či scénáře, která má vliv na moje hudební myšlení.

Měl jsi nějaký iniciační zážitek, ať už s filmem nebo s divadlem, který by tě na cestu „scénického“ skladatele navedl?
S filmem ani s divadlem ne, ale s čistou hudbou ano. Muzice jsem se začal věnovat poměrně pozdě. Když mi bylo třináct, ve škole nám pustili nějakou Bachovu nahrávku a já si řekl, že tohle chci umět zahrát taky. Předtím jsem kolem toho jenom tak kroužil, byl jsem ovlivněný rodinou a miloval jsem různé alternativně rockové kapely, to ano, ale teprve Bach mě nakopnul, abych se stal hudebníkem. Takové to „satori“ s divadelním provozem nastalo, až když jsem začal spolupracovat s Masopustem. Ještě když byli na DAMU, jsem dělal hudbu k jejich Konci masopustu, a tam jsem poprvé zažil magickou symbiózu mezi hudbou a textem, poprvé jsem si vyzkoušel experimentálnější elektronickou polohu, ze samplů vyráběl jiné vesmíry…

Dalo by se říct, že se z tebe potom stal kmenový skladatel Masopustu?
Určitě jsem nedělal hudbu zdaleka ke všem jejich inscenacím, ale byl jsem jeden z kmenových členů a primárně se Štěpánem Páclem se nám dobře spolupracovalo. Pro mě to tehdy byla taková náhrada DAMU. Když jsem v roce 2001 přesídlil do Prahy studovat na Filozofickou fakultu, všechny kontakty zůstaly v Bratislavě. V Praze jsem měl jen pár kámošů a známých, nevyznal jsem se v metru a vůbec celou Prahu jsem objevoval ještě léta potom. Tím pádem jsem se ocitl zcela bez pracovních zakázek a nabídek tvůrčí práce. Tehdy mi výrazně pomohli kamarádi z nakladatelství Baobab, Juraj Horváth a další, dali mi impuls tvořit dál…

Album Baomuzikk, kde s tebou hraje Vladimír Merta, Ondřej Anděra a další, jsme tehdy hodně poslouchali s dětmi, to byly zhudebněné básničky z knížek vydávaných Baobabem, ne?
Přesně tak, ale to bylo až později, tuším 2006 nebo 2008. Jurajovi vděčím taky za to, že mě spojil s Markou Míkovou z Dybbuku, která na Baomuzikk taky hraje. Dělali jsme spolu v Lampionu na Kladně, což byla sice příležitost a já mám Marku moc rád, ale v tom divadle jsem tehdy propadl skepsi a deziluzi a nechtěl jsem s divadelním světem mít nic společného, pociťoval jsem úplný zmar. Bylo to nějaké nonsensové, roztomilé divadlo s písničkami Zubů nehtů a nějak mě to celé naplňovalo úzkostí. Nebo jsem tam později aranžoval Na skle malované. Honorář mě neuživil ani po dobu zkoušení, a navíc jsem měl pocit, že všem je trochu jedno, jak to zní. Když jsem provedl nějaké vtipné kompoziční zásahy, tak si toho nikdo ani nevšiml. Ale potom mě oslovila právě Tereza Marečková z Masopustu, a tím jsem se dostal k inscenacím, které mě vnitřně naplňovaly a zajímaly, které mluvily o něčem, co mi přišlo minimálně přitažlivé. Tehdy jsem uvěřil, že je to něco, co bych mohl dělat, aniž by mě to frustrovalo.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU