Jak neztratit hlavu? O osbním rozvoji Marie Antoinetty (Marie Antoinetta v Liberci)

„Lidi nejsou spokojení – nebo vlastně já nevím – jsou/nejsou. /…/ Možná mají hlad. Občas něco zaslechnu, ale pak si řeknu, že je to třeba kachna? V lidských vztazích je takový zmatek, měly by být transparentní, ale nejsou,“ posteskne si mladá královna v úvodu inscenace Marie Antoinetta v libereckém Divadle F. X. Šaldy nad složitostí své doby jazykem doby dnešní. Nad zmateností vlastních myšlenek, které mohou být i našimi myšlenkami. Možná je lepší vůbec nemyslet, napadne ji. Možná je lepší dát si dortík! A jak klidníte svou mysl vy?
Současný americký dramatik David Adjmi ve své hře z roku 2013 rozhrnuje vrstvy schematizujícího mýtu vytvářeného kolem jedné ženy – Marie Antoinetty za jejího života i po něm. Nastiňuje, jaká mohla být, jaké psychologické motivace mohly vést její jednání a jaké vnitřní a vnější tlaky ovlivňovaly její smýšlení.
Adjmi nechává všechny postavy promlouvat současným jazykem odrážejícím jejich myšlenkový svět. Postavy nesoucí jména historických osobností touto aktualizací mohou zrcadlit prožitky a myšlenky kohokoli z dneška. Blahobyt aristokracie, ambice žít maximálně naplněně a „pracovat“ na svém osobním rozvoji je v ostrém kontrastu s většinou francouzského obyvatelstva konce osmnáctého století, jejichž hlavním cílem bylo život na hranici existenční krize „přežít“. Ovšem tak jako oni si svou cestu nezvolili, nevybrala si ji ani Marie Antoinetta.
Dramatik prostřednictvím příběhu konkrétní historické postavy a klíčových dějinných událostí uvažuje nad základními hodnotami, jako jsou svoboda, láska, soucit, empatie, respekt a sounáležitost. Na základě konfliktů osobních i celospolečenských je vykresluje z různých perspektiv, aniž by se dopustil hodnotících soudů o tom, co je dobré a co nikoli. Po přečtení příběhu, na jehož pozadí jsou desetitisíce mrtvých, nejpalčivěji vyvstává dramatikem explicitně nevyřčená otázka, kde jsou při popravách gilotinou a při umírání hladem hranice humanity?
Děj hry začíná v roce 1776, třináct let před dobytím Bastily a šestnáct let před smrtí Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty na popravišti. V každém z obrazů Adjmi zachytí část Mariiny osobnosti a dějinných okolností, které determinují její jednání: zmiňuje nervózní matku Marii Terezii, jež očekává dědice, pamflety a karikatury vysmívající se jejímu rakouskému původu, extravaganci a rozmařilosti, zoufalství z žití po boku neschopného Ludvíka XVI. i smrt jejich dětí. Mariino ego je monstrózní, ale jak by mohla mít jiné, když vyrostla jako rakouská princezna a ve čtrnácti letech se stala francouzskou dauphinkou? S nadsázkou lze říci, že nebyla žádným Siddhárthou Gautamou, který opustil bytí v blahobytu, aby prozřel a změnil svůj život. Happy end osvícení se v osvícenství nekoná – „Jsem francouzská královna.“