DĚKUJEME
B: Promiň, letím pozdě.
A: No, vždyť se zase tak moc nestalo. (ukáže rukou kolem sebe) Nebo máš pocit, že jo?
B: Když já ti potřebuju něco strašně moc říct!
A: Byls u doktora?
B: Kdepak, něco daleko důležitějšího. Už mě totiž napadlo, jak se z tý naší mizérie vyhrabat…
A: Z jaký mizérie?
B: Nepřerušuj mě! A nedělej, že nevíš, vo čem mluvim. Že je to tady pěkná mizérie, nebo jestli nerozumíš slovu mizérie, potom, že je to tady pěkně v hajzlu, vo tom snad žádná. Ostatně o ničem jiným tady spolu už léta nediskutujeme…
A: Ale dyť to jsou přece…
B: Povídám ti, nepřerušuj mě. A hlavně neříkej, že to sou jenom kecy. Nejsem hlupák. Ale někdy sou i kecy víc než jenom kecy. Chápeš? Hele, nepřerušuj mě. Nejdřív ti řeknu, na co sem přišel a pak tě už nechám mluvit. OK? Tak na zdraví! (oba se nepijou)
A: Pane bože, to je vodstátý.
B: Promiň, moje vina. Přišel sem pozdě. Máš u mě další.
A: A neskočil bys pro něj hned?
B: Hele, nejdřív mě vyslechni a pak ti skočim hned pro deset piv, když budeš chtít.
A: Ty si nějak na to úplně nadrženej.
B: Nezlob se, ale mě napadlo něco velkýho. (udělá chvíli pauzu) Já si myslim, že bychom měli iniciovat národní petici na náš fotbalový svaz, aby přijal rozhodnutí, že bychom tady v Česku měli začít hrát fotbal jen v deseti. Co tomu říkáš? To je pecka, co!
A: A to je jako všechno?
B: Počkej, tys to nepochopil?
A: Že máme hrát v deseti? To má nějaký hlubší smysl? Dyť už se na to ani teď, v jedenácti, nedá koukat.
B: No právě, ty vole. Ty to nechápeš? To je přeci úplně geniální. Teda, i když sem to vymyslel já. Ale na to se teď můžeme vykašlat. De o to gesto. O tu myšlenku za tím!
A: Hele, já sem asi natvrdlej, nebo co, ale mně to furt nějak geniální nepřipadá. A navíc sem se zařek, že od totáče už žádný petice podepisovat natož psát nebudu. Máme, vole, demokracii, jestli sis nevšim!
B: No a co? To je ňákej problém?
