Ne že by bylo nemožné věci měnit, jen je velmi snadné je neměnit

Přišel impulz k napsání Feministy od divadla, nebo hru či námět přinesl Marek Šindelka?
Činohra Národního divadla Brno soustavně hledá autory a autorky, u nichž by mohla objednat novou divadelní hru – mj. takto oslovila Lenku Lagronovou, Petra Stančíka, ale třeba i Jana Němce, i když z uvedení jeho hry nakonec sešlo. Marka Šindelky jsme se zeptali, jestli by ho nezajímala práce pro divadlo, a on přišel s tímto námětem. Či spíše s jeho zárodkem. Psal se rok 2019 a měl se zabývat českou reakcí na americké události spojené s #MeToo – původně to byla ústřední linka románu, která se ale stala vedlejší, až nakonec z románu úplně vypadla autorovi rovnou do šuplíku (mimochodem, román, o kterém je řeč, dosud není dokončený, protože se Markovi pod rukama stále proměňuje a on mu to dopřává). Z tohoto šuplíku vyskočil, když jsme Marka oslovili ke spolupráci. U Marka není neobvyklé, že hledá pro nějakou látku přesný žánr a formu (pohybuje se v rozpětí od poezie přes komiks po scénář či román). Možnost zpracovat téma pro divadlo jakoby autorovi odpovídala na otázku, proč nešla dopracovat v románu. Původně se příběh soustředil především na osud muže, který se vyrovnává s obviněním ze sexistických poznámek, jakkoliv se on sám považuje za feministu, a děj rozvíjel topos pádu a obrácení, ale s postupující českou diskuzí o problematice se měnil a rozprostřel se do větší šíře.

Takže hra, nebo základní dějový motiv přišel ještě před iniciativou Ne!musíš to vydržet a nereaguje přímo na situaci v českém nejen uměleckém vysokém školství?
Ano, námět hry je starší než Ne!musíš to vydržet. Ale inspiruje se kauzou na FAMU, která nebyla medializovaná a českou společenskou diskuzi nijak neposunula ani nenadchla. Není třeba ji rozebírat dopodrobna, ale co na ní bylo zajímavé a co se propsalo i do hry samotné, je schopnost akademických chairholderů a papalášů využít podobné otřesy na škole k provozování akademické politiky a rozdělování křesel. Pokud vím, je tato praxe na FAMU silnější než na DAMU, kde to probíhá trochu odlišně. Ne!musíš to vydržet ovšem hru ovlivnilo v pozdějších fázích jejího vývoje.

Jak dlouho hra vznikala a jak do ní probíhající a minimálně ze začátku dost intenzivní společenská diskuze zasahovala? Ovlivňovala třeba i váš autorský nebo následně inscenátorský pohled na téma a jeho zpracování?
První setkání nad zárodkem hry proběhlo na podzim 2019, text byl dokončen až v průběhu zkoušení v zimě 2023. K probíhající diskuzi o sexualizovaném násilí jsme se vztahovali v podstatě pořád. Nejprve především k americkým predátorům a od roku 2021 i k těm českým; vedle odhalení predátorství Dominika Feriho bylo samozřejmě nejzásadnější vystoupení iniciativy Ne!musíš to vydržet. Před veřejným otevřením těchto témat se hra více soustředila do nitra titulní postavy a hledala soukromé zápasy bez potřeby nějak „objektivně“ vykreslit prostředí, v němž se nachází, nechávala vše více na jeho subjektivním vidění. Sice se od začátku počítalo s klasickou výstavbou „od prkotiny ke katastrofě“, ale po vystoupení Ne!musíš to vydržet jsme měli potřebu vyprávět příběh školy – a rozpracovat i postavy studujících, které v původním námětu (soustředěným na akademickou židličkovanou) neměly příliš velký prostor. Po Ne!musíš to vydržet a následné argumentační bouři na akademických senátech a všude možně se také formuloval cíl představit ve hře stav věcí: neidealizovat školu – a to ani pedagogy, ani studenty. Nechtěli jsme „zůstat nestranní”, myslím, že je evidentní, kdo je v právu – ale ukázat postavy, jejich reakce, chování, slabosti v šířce. Tento postoj ale činí hru problematickou, protože vstupujeme do diskuze, kde se ta část společnosti, kterou jako divadelníci reprezentujeme, obvykle zastává obětí sexualizovaného násilí před lidmi, kteří mají tendenci je zlehčovat, dokonce popírat – což do značné míry definuje společenské požadavky na „náš postoj”. Například jsme si to velmi uvědomili ve fázi finišování textu před začátkem zkoušení, kdy ČT vypustila do světa Pozadí událostí. V konfrontaci s touto cynickou pofidérností jsme si museli znovu obhájit, že je náš přístup udržitelný a že se od podobných s prominutím příšerností dostatečně liší. Jsem o tom stále přesvědčen.

 

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU