Obraz, zvuk a tělo (jevištní dialogy s literárním univerzem Annie Ernaux)

Vyvolávání a vyjevování: Stud, Volkstheater Wien Ve skromném prostoru zkušebny Divadla pod Palmovkou, na židli postavené jen maličko stranou od první řady hlediště, sedí nenápadně oblečená mladá žena, spíše dívka, s dlouhými plavými vlasy. Snad jí židli přistavil známý uvaděč, snad bude nějak technicky asistovat – napadne maně diváka, pokud si jí vůbec všimne. Předpokládaná asistence se však ukazuje jako zcela zásadní proces spoluutváření celého představení. Po nástupu protagonistky (Friederike Tiefenbacher), již tu vzhledem k povaze její performance nazveme Vypravěčkou, se jeviště nerozzáří, jen tlumeně nasvítí lampou užívanou v temné komoře. A potom, co Vypravěčka nastolí tlumeným referujícím tónem dávné trauma z dětství, ona nenápadná dívka zabydlí scénu stolem se starým zvětšovacím přístrojem. Na nástěnku v pozadí upevní velkoformátový fotopapír, exponuje ho a pomalými, rozmyslnými gesty potírá vývojkou. Ze světlé plochy se postupně vynořují první části portrétu. Metodu kombinující na místě realizovaný proces vyvolávání snímků tradiční fotochemickou metodou s kreativními výtvarnými zásahy označila autorka, fotografka – a díky této inscenaci i performerka – Franzi Kreis live photography. Postup záměrně nedokončuje užitím ustalovače; životnost snímků se tak omezuje jen na trvání představení (Popřípadě do okamžiku neukázněného užití mobilu v obecenstvu; to je samozřejmě před začátkem představení varováno před jakýmkoli užitím mobilů. V nedatovaném komentáři fotografka konstatuje, že k tomu zatím nedošlo: https://www.franzikreis.com/ dunkelkammer); performativní gesto tvůrkyně i celé inscenace tak nabývá na síle.
Vypravěčka své monologické (déle než hodinu trvající) vystoupení otvírá šokujícím oznámením činu, který zůstal nedokonán díky jejímu příchodu: „Jedné červnové neděle časně odpoledne chtěl můj otec zabít moji matku.“ Napohled redundantní přítomnost přivlastňovacích zájmen v českém překladu citátu (Textovým zdrojem je mi kromě představení německé vydání prózy v překladu téže překladatelky, Suhrkamp 2023.) tu není opomenutím, nýbrž zvýrazněním faktu, že konflikt rodičů chápe primárně ve vztahu k sobě samé, k dítěti, které přece bylo oběma milováno. Motivace konfliktu (matčiny věčné výtky vyvolávající hádky) je spíše vedlejší, zásadní nastolený problém je trauma, jež událost způsobila dceři, která soustředěně, s jakousi až úpornou trpělivostí vypočítává všechny zraňující momenty. Třeba to, že událost rodiče „vymlčeli“ a ji samu tak postavili před úzkostné zadání: zabránit jejímu opakování. Děsivá chvíle se totiž pro Vypravěčku změnila ve filtr, jímž od té doby nahlížela a hodnotila závažnost jiných událostí, stala se pro ni začátkem osobního historického času, hranicí věku před konfliktem a po něm. A hlavně zahájila éru nikdy nekončícího studu a nemožnosti svěřit se. V samém úvodu tedy obnažuje nejen individuální bolestnou zkušenost, ale názorně ilustruje také aspekty traumatu obecně.
Friederike Tiefenbacher našla pro střídmý narativní styl Annie Ernaux civilní hlasový výraz, který líčený prožitek nezbavuje emocionálního nasazení. Střídmý je i její dobře padnoucí oděv a celkový projev. Režie ji ostatně nijak nenutí, aby své myšlenkové procesy vtělovala, promítala do pohybu a dynamizovala omezený prostor. Nechává ji, aby byla soustředěně přítomna tomu, co chce rekonstruovat (klíčovou událost), analyzovat v pomalejším přemýšlivém tempu (pokusit se zanořit do vlastní dětské minulosti, která se jí jeví zcizená dospělostí), nebo s odstupem ironickým tónem vypočítat to, čím opovrhuje (maloměstské zvyklosti). Pohyb na jevišti ostatně obstarává racionální práce fotografky s aparaturou a citlivými papíry, jakkoli její aktivita přitom nepřekračuje úkony nezbytné pro realizaci tohoto tvůrčího procesu. Příležitostná manuální kooperace s protagonistkou brání oddělení obou činností: jde přece o paralelní, ba prostupné procesy „vyvolávání“ vzpomínek a vyvolávání snímků. Občasný, pro diváka jen stěží čitelný pohled aktérek z očí do očí naznačuje, že je tu ještě přítomna i vrstva intimní komunikace, tichého sdílení.
Možný racionalizující efekt fotografie (který Ernaux ve svých vyprávěních užívá, když je spojuje s místy, daty, upřesňuje kvality jejich věcných složek) tu ustupuje do pozadí. Ale pokud je herecký projev vyprávějící protagonistky střídmý, je logické, že její jevištní sparing partnerka ji nemůže zastiňovat nějakou formou akční malby. Vývojku fotografka nanáší s rozmyslem, uvážlivě, důkladně – a to i tehdy, když vyvstávajícím portrétům nedopřává jasné kontury a zakončuje drobnými tahy po okraji či selektivitou tahů zabrání scelení portrétu. Výtvarné gesto Kreisové tak nekonkuruje vypravěčskému tempu, spíše ho znázorňuje nebo zklidňuje.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU