Na dno s Andersenem (Malí mořská víla v Minoru)

Uvedení Malé mořské víly v Minoru uzavírá dlouhou etapu divadla, které se svou dramaturgií orientuje na děti, mladistvé a jejich rodiny. Je to totiž poslední inscenace připravená za ředitele Zdeňka Pecháčka, který divadlo vedl od roku 1998. Zdeněk Pecháček byl ředitelem ještě ve staré scéně na Senovážném náměstí, a tak všechno, co znají diváci jako „Minor z Vodičkovy ulice“, vzniklo během jeho působení.

klasika jinak Tvůrčí duo tvořené režisérem Jakubem Vašíčkem a dramaturgem Tomášem Jarkovským je v Minoru častým hostem. Malá mořská víla se stala po Perníkové chaloupce a Sněhurce (uvedené jako Sněhurka is not dead  - psala jsem o ní v článku Jak se rodí noví hrdinové v SADu 4/2023 - třetí klasickou pohádkou, kterou tu po svém zmodernizovali a využili jako příležitost popustit uzdu představivosti i nápadům, co všechno lze na obecně známém díle udělat jinak, čím vším lze diváky překvapit. Klasické příběhy jako by těmto tvůrcům poskytovaly kostru, na kterou s hravostí vrší další roviny a zkouší si možnosti filmového jazyka na divadle. Berou publikum na výlet do světa fantazie, kde je všechno jinak, než se na první pohled zdá, a kde není cílem budovat napětí nebo usilovat o soudržný dramatický oblouk. Jak to celé dopadne, stejně všichni vědí už ve chvíli, kdy si na pokladně kupují lístek.
Vašíček s Jarkovským také rádi uvádějí diváka v omyl, rádi zcizují a rádi komentují, co se zrovna děje ve skutečném světě. V tomto duchu začíná hned první výstup. Ředitel Zdeněk Pecháček se objeví na jednom z ochozů v pruhovaném námořnickém tričku, opírá se o zábradlí, jako starý mořský vlk na molu nad mořem, a zahájí představení trochu sarkastickým poselstvím: „Všechno má svůj čas a každá zábava jednou skončí. A na dně každé lahve není pravda, ale datum trvanlivosti.“ Hodí lahev dolů, neozve se ovšem rána, ale žblunknutí, a vzápětí ji vytáhne Hedvika Řezáčová, Malá mořská víla, ze skleněného jezírka na druhé straně jeviště. To je ta filmovost, využití světla a zvuku k efektnímu střihu; v inscenaci se objevuje často, a když všechno vyjde, jak má, dokážou tvůrci uhranout malého diváka efektními kouzly. Pecháčkův výstup samozřejmě vybízí k různě hlubokým interpretacím, třeba že má „v humorné nadsázce předznamenat hlavní téma inscenace: nedosažitelnost naplnění našich lidských očekávání“.(Vít Mrázek, Minoritní úvahy nepraktikujícího teatrologa (No.1), www.divadelni-noviny.cz, publikováno 2.4.2024) Snad i proto, že jsme ze Svěrákových filmových pohádek zvyklí na postavu moudrého vypravěče s bílým vousem, který nám vysvětlí, jak se máme správně ponaučit. Pecháček se už ale po tomto výstupu na jeviště nevrací, a tak jde přeci jen spíše o milý vtip směrem k zasvěceným, sebeironické uzavření jedné životní etapy jednoho ředitele.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU