Kde končí hra a začíná drama (Ostrov! Burki&com)

Pustina. Samota. Útočiště. Klec.
Ostrov, zvláště ten, za nímž následuje vykřičník, znamená pro každého něco jiného. Je symbolem naděje i strachu, komplikací i řešení. V dnešní době, kdy je lidstvo testováno mnoha zkouškami ztráty dosavadního komfortu, představuje hrozbu i spásu, lidské hříchy i rozhřešení. Uskupení Burki&com před několika lety umně zalepilo pomyslnou mezeru v žánrové rozmanitosti současné taneční scény. Choreografka Jana Burkiewiczová přinesla na jeviště alternativního umění efektní záblesky show, pozlátka, líbivé dramaturgie a chytlavých trendy scénářů. Zatřásla intelektuální estetikou současného tance v Divočině (2015), překvapila odvahou burcovat společenské vědomí v Medvědovi, který plul na kře (2017), utkala se s humorem i klišé v Největším přání (2018). I když ohlasy kritiků na její tvorbu se různily, (od nadšených vítačů komických show po analytiky nenacházející smysl a hloubku), přivedla do hledišť tanečních divadel nové publikum, pro něž byl tanec často jen okrajovým zájmem. Růžový samuraj pátrající po hrdinech dnešní doby z roku 2020 už vykazuje kompaktnější rukopis a propracovanější skupinové taneční akce, které jsou pro choreografku typické, i když niterné téma o hrdinech zasněných dětských duší s veřejností v době pandemie tolik nezacloumalo. Ostrov!, premiérovaný na podzim 2021, mě ale choreografickou koncepcí velmi příjemně překvapil.
Najednou totiž do trendů českého současného tance zapadl jako ozubené kolečko, které roztočí celé soukolí. Burkiewiczová ať vědomě či nevědomě přizpůsobila svůj jazyk očekávání pražského tanečního publika, zůstala však věrna svému dramaturgickému cítění, jež dostane diváky tam, kam ona sama chce. A tak si zde námět, režie i pohybové zpracování podaly ruce a daly vzniknout kompaktní podívané, profesionálně promyšlené a propracované, jak se na jeden z předních českých tanečních souborů patří. Prostor haly La Fabriky je uzpůsoben do kruhového sezení na různě vyvýšených praktikáblech, takže umožňuje divákům pestrý výběr úhlů pro sledování projekce, která je rázem obklopuje a uvádí na Ostrov. Černobílé kresby Jindřicha Janíčka připomínají evropskou džungli nebo prales a jsou animovány po všech stěnách najednou (Tomáš Luňák, Tomáš Hájek). Po celou dobu tak navozují dojem, že jsme součástí spleti lesního porostu, kterou se prodírá smečka vlků. K přepravě našich myslí na ostrůvek uprostřed potoka nedaleko Nymburka, jenž se stal inspirací pro toto dílo, nám pomáhají návodné meditační instrukce pronášené podmanivými hlasy Zuzany Stavné a Miroslava Krobota. Naléhavost hypnotizérů i konkrétnost scénografie působí svou dokonalou nápodobou spíše humorně, než aby nás opravdu naladila na vážnou kontemplaci nad lidským údělem.