Poetické sondy do zákoutí osamělých duší (dvě autorské inscenace Davida Šiktance)

„Protože ničím jiným než vlastním životem ručit nemůžu,“ říká v inscenaci Insomnie ústeckého Činoherního studia postava lakonicky označená Já. Jde o titul, pod nímž je zdejší umělecký šéf David Šiktanc podepsán nejen režijně, ale také jako autor textu. Já tedy neodkazuje k nikomu jinému než samotnému režisérovi. A ačkoliv je replika vytržená z původního kontextu, výstižně pojmenovává směr tvorby, jejž Šiktanc momentálně na severočeské scéně prozkoumává.
Insomnie uvedená letos v lednu je v pořadí už druhou inscenací, ke které si sám napsal i scénář. První zcela autorskou vlaštovkou byl Jídelní vůz, jenž měl v Ústí premiéru o necelý rok dříve. V dlouholeté historii Šiktancova působení v Činoherním studiu jde o nezvyklý úkaz; donedávna plnil svoje ústecké tvůrčí portfolio inscenacemi děl významných dramatiků či prozaiků, nastudoval Hedu Gablerovou, Višňový sad (poznámka redakce: O inscenaci psal v SADu 5/2022 Vladimír Mikulka - Ze severních krajů.) nebo koláž Hrabalových textů. Samozřejmě, míra autorského otisku režiséra – přesnější by bylo říci inscenačního týmu – je nezpochybnitelná i u inscenací tohoto typu. Avšak v Jídelním voze a zejména v čerstvější Insomnii Šiktanc ukazuje, že pomyslné ručení vlastním životem se dá dotáhnout za hranu „pouhého“ režijního rukopisu. Vlastní život se stává křehkou i trpkou inspirací a tématem.
Postup, v němž půdorys či dokonce hlavní dějovou linku příběhu tvoří osobní životní události autora, se v současném teoretickém diskursu (zejména literárním) označuje pojmem autofikce. Tato relativně nová žánrová škatulka nabývá v českém kulturním prostředí na popularitě. (Poprvé se toto označení objevuje až na sklonku sedmdesátých let 20. století. Použil jej francouzský literát Serge Doubrovsky pro charakterizaci své prózy, když se chtěl vymezit proti tradiční lineární formě klasických autobiografií. Věřil, že sám sebe vyjeví lépe pomocí asociativního a fragmentárního vyprávění, než chronologickým postupem od narození k momentu psaní. Ikonickým představitelem tohoto přístupu se stal i u nás dobře známý prozaik Éduard Louis, jehož romány jsou často dokonce považovány za neoficiální vzor autofikční literatury.) Jenže s rostoucí oblíbeností pojmu jde ruku v ruce jeho rozmělňování. Nejinak je tomu s roztříštěností a různorodostí děl, která bychom mohli nálepkou autofikční počastovat. Autofikci je tak výhodné vnímat spíše jako další vrstvu uměleckého díla než jako dogmatickou žánrovou klasifikaci. Vrstvu, která může být pro příjemce dráždivá svou otevřeností i nejistotou, kde na škále mezi realitou fikcí se pohybuje. Tvůrcům zas osobní zkušenost poskytuje prostor odhalovat témata, která považují v konkrétní moment za důležitá, aniž by si půjčovali slova a myšlenky jiných.
Podobnou silou oplývají i obě Šiktancovy inscenace, přestože by se na pomyslné autofikční škále umístily na opačných stranách. Přesněji řečeno: opačné póly spektra reprezentují. Insomnii nelze nečíst jako intimní zpověď a nespojovat si ji tak s životem samotného Šiktance. Jídelní vůz naopak obstojí jako koláž fiktivních situací; za věrohodností a autenticitou díla však stojí žitá zkušenost a blízký vztah s prostředím, o němž se hraje. Obě inscenace spojuje jasně čitelná míra osobního vkladu i ochoty se otevřít; navíc je tu však také rovina důvěrného sdílení, která nabízí silný terapeutický potenciál jak pro tvůrce, tak pro diváky.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU