Několik cest po makrokosmu (z výstav zemí a regionů na PQ)

Na Pražském Quadriennale jsem letos strávila tři dny, a to především v halách 11, 13 a 17, kde probíhala soutěžní Výstava zemí a regionů. Mým hlavním cílem bylo sledovat, jakými směry se ubírá současná scénografie. Bez ohledu na to, jestli lze instalace v pavilonech ještě označit za scénografii nebo už za samostatná multimediální díla. A s vědomím, že za tři dny by nebylo v ničích silách věnovat všem expozicím tolik pozornosti, kolik vyžadovaly. Téma letošního ročníku znělo RARE/Vzácný a způsob, jakým ho ten který tvůrčí tým zpracoval, většinou dobře ukázal, co kdo považuje za hodnotné. Výrazným rysem celé výstavy, jehož si mohli či dokonce museli návštěvníci všímat, byla digitalizace kurátorských popisků a většiny ostatních organizačních materiálů (dělo se tak pravděpodobně se záměrem ekologické udržitelnosti).
Bylo příjemné odnést si domů jen malou brožurku s QR kódy, namísto bichle, která by za čas nejspíš putovala do kontejneru na papír. Nicméně zároveň to vytvářelo psychologickou a někdy i technickou bariéru mezi návštěvníky a organizátory. Při pomyšlení na nákladnost celé akce se nabízela otázka, zda ono gesto za takové odcizení stálo. Jakmile jsem se obeznámila s mírou digitalizace, hned mi bylo jasné, že ke společné návštěvě nepozvu kamarádku používající zásadně staré modely mobilních telefonů bez přístupu k internetu. A ani opatrného kamaráda, který se nikdy nepřipojuje k veřejným WiFi, protože to – zcela objektivně – není pro uživatele stoprocentně bezpečné. Nemluvě o té části rodiny, která považuje používání mobilních dat za luxus a je podle nich správné se k němu uchýlit pouze v případě nouze. Zkrátka letošní PQ bylo jen „pro někoho“, případně vyvíjelo na některé návštěvníky tlak, aby překročili své obvyklé standardy.
Není to nic, co bych chtěla či měla právo organizátorům vyčítat – prostě sledují aktuální tendence technologicky vyspělých zemí, podávají o nich zprávu a drží s nimi krok. Tyto okolnosti však považuji za příznačné balancování na hraně potřebných ekologických opatření a nuceného i problematického přesunu veřejných interakcí do digitální sféry (kritizovaného dokonce i z ekologické perspektivy). Svět přesouvající se do virtuální oblasti reflektovaly z různých perspektiv také vystavené instalace. V jejich kontextu doznala aktualizace slavná formulace kanadského teoretika Marshalla McLuhana: „Medium is message.“

nadhled i přehlížení Některá díla se mnou komunikovala úplně jinak a snad i intenzivněji skrze detail, jejž zachytili a publikovali na sociálních sítích náhodní známí. Bylo snazší je vnímat takto zarámované, než když jsem v hale stála přímo před nimi. Obklopená množstvím podnětů přicházejících ze všech stran, snažila jsem se zvolit nejvhodnější z mnoha nabízených cest, kudy do díla proniknout. Například instagramová fotografie plísňové houby podobné bavlněné či plstěné látce, anebo klíčící šalvěje hispánské a vojtěšky pořízené v katalánském pavilonu s názvem SKLIZEŇ (CROP) působily mnohem víc jako z postapokalyptického světa než v reálném prostoru Pražské tržnice. Fyzická přítomnost na druhou stranu umožňovala vnímání na více rovinách. Pavilon tvořila objemná hromada mokrých zmuchlaných kostýmů, údajně náležejících Národnímu katalánskému divadlu, rovnoměrně prorostlých houbami a výše zmíněnou florou. U každé kupičky se nacházel QR kód, po jehož načtení si mohl každý z diváků poslechnout v zapůjčených sluchátkách její příběh. Život látek, které se proměňovaly vlivem humidity, salinity či vysokých teplot, stál v popředí, zatímco příběhy lidí či antropomorfních bytostí doléhaly k posluchači či posluchačce zpovzdálí, jaksi druhotně. Úhel pohledu, z něhož se tu pohlíželo na svět, lze označit za makroperspektivu: tím podstatným je zde velký celek přírody na planetě Zemi a všech komplexních změn, které v ní probíhají. Mikrokosmy typu konkrétních lidských těl v tomto pohledu existují jako něco, s čím se musí počítat, ale co zrovna není středobodem uvažování. Druhá rovina vnímání, k níž bývali náchylnější spíše náhodní kolemjdoucí, již pozorovali dění v pavilonu zpovzdálí, působila mnohem odlehčeněji a vyvažovala pochmurný postapokalyptický podtón té postantropocentrické. Zaměstnanci a zaměstnankyně Národního katalánského divadla instalaci pravidelně obcházeli a rozprašovali po jejím povrchu vodu, aby měly rostliny vláhu. Jejich počínání působilo hravě a dojemně – jak se s pečlivostí i s potěšením starali o to, aby jejich umělecké dílo doslova správně rostlo.