báječný život knížete Modrovousa

Helmutu Heißenbüttelovi


Bylo nebylo, za sedmero orály, za sedmero anály, v té zemi, kde se mrcasí Modrovous krátkoocasý, žil jednou jeden východoevropský, vlastně středovýchodoevropský Modrovous, takový centráljůropyjenblůbérd[1]. Žil si šťastně až do smrti. Tak o tom bych ještě mohl vyprávět.

Maso bylo ještě na lístky, ale trosky už byly uklizeny, ti bláhovější ještě věřili ve svobodu a nezávislost, ale Rusové už tu byli se vším všudy, když se ti tři pravidelně scházeli v prázdném bunkru na opuštěném plácku nad Štěrkovou ulicí - Modrovous, Don Juan a ten nebohý Casanova. Když je načapala, plácla je maminka pořádně přes ruce.
Když ne, bylo jim dobře. K tomu není co dodat.

Kníže Modrovous, který byl průměrně nadaným, zato (?) eminentně pilným a silně se potícím posluchačem klavírního oddělení, si právě procvičoval „Mikrokosmos“, když si uvědomil strašlivé tajemství Bély Bartóka. Co má teď dělat? Považme, jaká byla atmosféra válečné doby! Šípáci[2]) ještě nepřevzali moc, ale už bylo vidět, že neabsolvujeme jako rytíři Grálu to, co nestálo za nic, ani kdybychom to neabsolvovali jako rytíři Grálu.
Jako nejplauzibilnější se zdálo povědět to na něj Kodályovi[3]). Také se přihlásil u pana profesora, že by chtěl ve svém studiu - říkal potutelně - pokračovat u něj.
„Jaký byste k tomu měl důvod, kolego?” svraštil Kodály podezřívavě obočí, kterýžto Kodály vskutku působil dojmem korektního člověka, a právem.
„Nech si, kurva, ty kecy, ty přece moc dobře víš, vo co tu de!”
„Kliďte se, pane, tam, odkud jste přišel!” Kterážto poznámka se mohla stát, nutno předeslat, že nespravedlivě, zdrojem tolika svárů, falešných a bezpohlavních sporů a koneckonců i bolesti proto, že Modrovous, není-liž pravda, přicházel právě od Kodálye. Každopádně si chlapec na základě toho uvědomil, že ani s Kodályem by to nebylo lepší, než jaké to bude později se ženami. Tak k tomu bych ještě měl co dodat.

Spolužáci začali Modrovousovi nadávat do židů. Moc si z toho nedělal, bral to tak, jako by mu nadávali do blbců a dokonce poznamenal, že on žádný blbec není. Ale spolužáci nepřestávali, zvlášť jakýsi Kovács. Dobrá, pokrčil rameny Modrovous, tak jsem tedy žid (v duchu si totiž myslel, že něčím být stejně musí, vlastně to někde četl, no to je jedno).
Pak ho odvlekli do Mauthausenu. Měl čtyřicet kilo, když se vrátil domů, často se rozplakal, a na jeho pleti, která získala odpornou šedivou barvu, se znovu a znovu vytvářely pomalu se hojící vředy. Stal se zamlklým, nevěřil živým ani mrtvým, ani kamenům, ani Dunaji. Pak, v necelých osmnácti letech, v pětačtyřicátém, vstoupil do komunistické strany, protože chtěl nějak prolomit to mlčení, ale to se pak neosvědčilo, zapletl se do jedné dvou nekalých záležitostí, pak zavřeli i jeho, pak ho někdy kolem padesátého šestého pustili, a život šel dál, jednou tak, pak zase onak.

Nebyl už mladý. Přece jen jsem měl poslat malýho Kovácse do píči, pomyslel si, ale pak si uvědomil, že ani tohle není řešení.
O tom by se ještě dalo vyprávět.

Na nevyslovené, leč očividné přání lechtivě vzrušující, prdelatéprsaté učitelky biologie se dal na sbírání motýlů; zpočátku trvala na tom, že to můžou dělat v kterémkoliv pokoji, jen v tom jednom ne, ale motýlům, to dobře víme, člověk neporučí, jedním uchem ven, druhým dovnitř, a sami motýli: frnk, a jaký byli. Později už ani nenaléhal kvůli tomu pokoji, a učitelka biologie se stejně vdala za tělocvikáře, kterého bychom směle mohli nazvat fašistou. K tomu, že ano, není co dodat.

Kníže Modrovous po celý svůj život, neustále snil o tom – a s nikým si o tom netroufal, nechtěl nebo nemohl promluvit - že jednou, jednoho poklidného, smutného podzimního dne, kdy nikoho nebudou rozpalovat žádné touhy, ale všichni, kterých se to týká, budou vášniví a budou vhodně oblečeni, nikoliv nezbytně elegantně, ale přirozeně a především prakticky (což teď z důvodu cudnosti nebudu rozvádět), a kteří předtím pojedli něco lehkého, řekněme sendvič s husími játry se sklenkou Chablis, jo a měla by hrát i nějaká hudba; to vše by nevyvolávalo pocit nějakého luxusu, nýbrž úplnosti, takže namísto husích jater může být i nějaká levná klobása, a hudba také nemusí být zrovna Bach, ba dokonce ani Vivaldi, postačí nějaká lehká, zábavná skladba Scotta Joplina… takže v tento poklidný, smutný podzimní den by mohl dosáhnout vrcholu svých snů, tedy, že by sklonil hlavu do matčina klína, aby tam za veselého smíchu a dobrosrdečného škádlení porovnali, čí, takříkajíc, vousy jsou takříkajíc modřejší? K tomu nemám co dodat.

Čestné slovo, stalo se to, co zmiňuje H.H. v souvislosti s jednou známou, pravděpodobně německou spisovatelkou, že když přišli Rusové, Modrovous, snad z bolesti, kterou pociťoval kvůli Bartókově emigraci, si navykl na to orální todlencto a podle chuti naprosto přesně dokázal určit, že tohle je dejme tomu jižní skupina vojsk, tohle jsou náckové, tohle jsou skrývající se pokrokoví Maďaři nebo gruss dich, Helmute. O tom bych ještě mohl vyprávět.

Poté, co kníže Modrouvous v židovské nemocnici nesoucí jméno Martina Heideggera s nemalou vynalézavostí a humanismem a velkou osobní odvahou a perverzitou dosáhl…, ále, nechme to plavat. I když o tom by se dalo vyprávět.

Jednou Modrovous potkal na parníku jménem Hapci nádhernou, překrásnou dunajskou nymfu, jejíž vlasy byly rudé jak eben, pleť snědá jako alabastr, byla baculatá jako proutek, uvolněná a usměvavá jako Beckett a ztepilá jako keř hlohu nebo zakrslá borovice. Bezbožník bez žádných dlouhých okolků a jakékoliv milostné předehry začal mladici ocicmávat, pokud to ovšem nebyla právě ta předehra.
„Au, ty ale pícháš, ježečku!,” pištěla nymfa - byla to pořádná husa - narážeje na jeho vousy, a posléze projevila přání, aby si Modrovous nechal vous oholit, anebo aspoň přebarvit, protože jestli ne, ona na to chcípne.
„Chcípni!,” pokrčil Modrovous rameny, ale pak si přece jen nechal vous oholit a poté i přebarvit. K tomu v podstatě není co dodat.
„A jak se má matinka?”
„Ó, děkuji, výborně. Občas dokonce drží ovocné dny!” zavýskal muž, skrývaje úšklebek do svých modrých vousů. K tomu tedy nemám co dodat.

Jedna jeho přítelkyně, taková prsatá, ho po ránu budila tak, že mu se smíchem - protože to byla velmi milá, veselá žena - přitiskla prsa na obličej; kníže se málem udusil. K tomu opravdu není co dodat, snad jen to, že Modrovous v té době nosil vzorované spodky. Na těch trenýrkách měl různé obrazce, magickou Rubikovu kostku, portrét Bartóka, penis ve tvaru Möbiovy pásky a tak dále. Přítelkyně musely umět vyjmenovat všechny jednotlivé obrazce. Zkoušel je z nich, v tom neznal žertů.

Jeho přítelkyně, která si znovu a znovu pletla Josepha Rotha a Roberta Walsera („ale čumáčku, to není Philipp, to není Martin[4]/, neříkej, že ty tomu rozumíš…”), začala jako jakési virtuózní stradivárky pištět a chichotat se vysokým hlasem, takzvaným flažoletem, až z toho praskaly okenní tabulky s nevyjasněnou pojistkou.
„Znám tě již dlouhá léta, proč jsi mi tajila, že umíš i tohle?” ptal se Modrovous pohoršeně.
„Za dlouhá léta ti bude dobro oplaceno dobrem,” odpověděla tajuplně žena. Tak k tomu nemám co dodat.

Modrovous odchází: jednou se Modrovous oženil s Ondinou, nepokojnou rusalkou. K tomu v podstatě není co dodat.

To, že kníže Modrovous je teplý, impotentní, neplodný, vlastně žena, o tom se téměř nezmiňuji, natolik je to samozřejmé v tomto dnešním světě ovládaném ironií a zoufalstvím. Ráno, ve chvíli, kdy se dopotácel zpět z nepřehledné země snů (viz dunajská delta) a jeho zakalený zrak přivykl tomuto světu, okamžitě si vzpomněl, že je teplý, impotentní, neplodný, vlastně žena. A teď si to představte v Maďarsku, kde po ženské emancipaci není ani vidu, ani slechu, a za muže je podle mých informací ze secondhandu považován jen ten, který s prominutím ošuká i mouchu v letu. (V závorce podotýkám, že právě kvůli tomuto pojetí bylo celé mé mládí vepsí: jen jsem se díval na všechny ty bzučící, míhající se, poletující mouchy, ovády, masařky a mušky, pozoroval jsem je a obdivoval… přitahovaly mě a odpuzovaly… ale ne, nedokázal jsem se odhodlat. To vše je jen příklad toho, jak těžké je být Maďarem. A nebude to snadnější ani když - jak slibují - Rusové odejdou…)
V očích knížete Modrovouse ještě seděl tylový anděl spánku, nový den, nová dobrodružství - ale on je pořád stejný, on, který je teplý, impotentní, neplodný, vlastně žena, a tato titěrná stabilita, fádní jistota, ten ponižující Archimedův bod ho natolik rozveselil, až z toho zamrzl Dunaj, nebo jestli byl zamrzlý, tak roztál, a jestli ani to ne, tak se natolik ztenčil, že se na něm nedalo ani bruslit, ani volit krále.[5])
Kníže vyběhl na ulici a bezostyšně zíral protijdoucím do tváří. Tohle dělal každý den. Se zarputilou plánovitostí obešel celé město, svahovité budínské kopce právě tak, jako pešťské centrum, vybudované pro západní turisty, nevlídná šedivá předměstí, Markétin ostrov evokující počátek století, nakukoval do nahých obličejů lidí a než spousta pešťbudínských zvonů odbila poledne, bylo už celé město těhotné dobrou náladou. (In Dreivierteltakt: Die Donauso blaubart, so blaubart…)
A proč tedy to všechno? Protože jeden z nás je teplý, impotentní, neplodný a vlastně žena. Tak o tom bych ještě mohl vyprávět.
Nakonec se ovšem přece jen chytil na vějičku, chudák Modrovous! Už celé dny se cítil špatně, měl žaludeční nevolnost, ale proč by měl mít nějaké podezření. Představte si sebe na jeho místě? Taková blbost, co?! Aby chlap otěhotněl, protože ani nemusím říkat, že Modrovous byl chlap jak se patří!
Zpočátku to vypadalo jako by jenom ztloustnul, třiatřicítky džíny vyměnil za čtyřiatřicítky, pak za pětatřicítky, potom si koupil pohodlné manšestráky. Nakonec už nosil jen tepláky. Ale po šestém měsíci ho i na nich škrtila guma. Mimochodem, právem bychom se mohli zeptat, proč si kníže ten přírůstek nechal, když už byl takový bezbožník, jak se o něm povídalo, nebo vlastně že byl sám sobě bohem… No bože, je to protimluv. Život už je takový, nebo jiný, ale nerad bych předcházel událostem.
Nakonec, i když se ten drsný chlap zdráhal, musel si vypůjčit obnošené těhotenské šaty, které se našly na hradě (!), což bylo žinantní, protože tyhle už samozřejmě vyšly z módy. Jeho manželky se ukázaly jako skutečné přítelkyně, po večerech s ním sedávaly, povídaly si a tak dále, a jedna z nich vždycky vyždímala grapefruitovou šťávu a tak dále. K tomu není co dodat.

Modrovous dostal parohy.
„Chci znát jeho jméno!,” chrčel.
„Neřeknu ti to, ani kdybys mě přizabil,” pokrčila rameny přelétavá panička, načež ji muž v mžiku přizabil, načež poškozená okamžitě poskytla požadovanou informaci, takže, a to je podstatné, musela před tím lhát. K tomu není co dodat.
Stalo se, že už dávno neměl nic ani se ženskou, ani s chlapem, ba i zvířata se mu vyhýbala (dokonce i oposumové, ačkoliv o těch je všeobecně známo, že rádi koketují), a v podstatě i tulipány. Takže už byl vyhládlý… víte, co mám na mysli… Když kníže zahnul u Branden- burské brány, domníval se, že ho nikdo nevidí, a tak, vydaný sám sobě napospas, uchopil do dlaně… už víte co. Mýlil se, německý národ ho uviděl a podle svého zvyku byl konsternován. Nato se Modro- vous rozhněval a jako nekompromisní muž, vystavuje se předčasné ejakulaci, vykřikl: „Všechno má své meze!” a sjednotil Německo. K tomu není co dodat.

Modrovousova maminka by dala život za Johna McEnroea, jeho tatínek zas za římské právo; pro svého syna si vysnili odlišné, avšak k výšinám vedoucí cesty. Ten si sice všechno vzal k srdci, ale stal se, kdovíjak, spisovatelem. Bydlel ve velkém paláci, o tom by se ještě dalo vyprávět, se stovkami pokojů, ale byl tam jeden, do kterého nesměl vstoupit. Ani ne že by nesměl, spíš nemohl, vlastně nechtěl… snad z trojího pocitu beznaděje ze svobody, vědění a vůle. Od každé své nové knihy, s níž za slavnostního ceremoniálu spojil svůj život, očekával, že právě ona objasní tajemství kolem toho pokoje… ale ne, ani tahle ne, žádná z nich… ony to zjistily, akorát že… prostě to jaksi nebyl ten pokoj…vlastně byl to on, ale pak zase vznikla další… a zase svatba… a ona zas měla… nechme toho, je to složité.
Potkal náramně milého člověka, který byl také spisovatelem. Když přišla řeč na profesní otázky, ten dotyčný skromně, leč sebejistě prohlásil, že i když to nebylo přesně ono a přesně takové, ale přece jen ledačehos dosáhl. Kdybych s ním měl cokoliv společného, vzorně bych ho miloval, pomyslel si Modrovous, teď bych ho určitě pozvracel nebo obejmul; konečně - pomyslel si - pochopil svůj osud.

Už jeho otci, starému Modrovousovi, se třásly ruce a údajně jeho otci také; byla to stará, velká, třesoucí se rodina. (Podle rodinné legendy se jednomu z jejich prapředků, který byl zuřivým ctitelem Napoleona a soupeřil s velikým Stendhalem o přízeň jedné vídeňské krásky, ruce dokonce ani netřásly, spíš se mu vlnily, od lokte až ke konečkům prstů.)
Modrovousovi bylo sotva třicet, ale když zašel k sousedům, aby jim opravil strženou roletu, ruce se mu třásly tak, že i ten nejnešikovnější pán domu byl zachvácen soucitem a chtěl mu pomáhat, což, upřímně řečeno, nebylo v zájmu rolety. A když mu nabídli skleničku, tak to pití vybryndal a domácí se ohleduplně koukali stranou. Všechno viděl.

Měl ve zvyku, že svou třesoucí se ruku - teď nebudu odporným, obscénním způsobem obcházet to slovo a mluvit o voňavém údolíčku, kalichu slasti, soudku medu či modrovousově hradu - takže tu svou třesoucí se ruku položil na kundu nebo do kundy a nechával ji tam, a nechával, a nechával, a znovu a opět nechával aby se tam třásla, a tehdy si vzpomněl na všechny ty opravené rolety, na všechny vybryndané nápoje a ohleduplné pohledy, a najednou bylo všechno dobré, pokojné a smutné jako ten neexistující podzimní den. O tom bych ještě mohl vyprávět.

Jedna žena, přesněji její horší já proneslo: „Já nevím čím to, asi to bude tou studenou frontou nebo co, ale už celé dny jsem do vás zamilovaná.” K tomu tedy ani v nejmenší míře nemám co dodat.

„Ale… nakonec se mu přeci jen z toho Beethovena povedlo vymáčknout hudbu Erika Satie,” vzdychl kníže do ucha svého souseda. K tomu není co dodat, ale k tomu už ano, že manželka dalšího jeho souseda s abonentkou, žena jeho přítele, slyšela na jméno Judita. Mimochodem, stalo se to následovně:
Taťána Nikolajevová, která se narodila za proslulých výstřelů z křižníku Aurora, začínající životy, děložní hrdlo a Zimní palác, Taťána Nikolajevová, která v době Leninovy smrti už dávno byla zázračnou malou pianistkou a půvabným stvořením, právě tehdy, když jsme - tam venku - ztratili Bélu Kuna[6]), v roce 1947 dokončila v Moskvě studia u Alexandra Goldenweisera[7]), Taťána Nikolajevová se rozhodla, že po osm večerů zahraje v pořadí podle doby jejich vzniku všech třiadvacet Beethovenových klavírních sonát.
Kníže Modrovous, který vždycky rád pronášel bohorovné výroky ohledně hudby, jako dejme tomu že „Patetická” byla složena jako doprovodná hudba ke čtyřdílnému sovětskému televiznímu filmu „Anna Karenina”, a říkal spoustu podobných věcí, které byly zavádějící, protože zněly pravdivě, a také pravdivé byly, kníže Modrovous se 1. března 1990, poté, co po tolika letech s radostí shledal, že lustry Hudební akademie něžně formují falus, když úchvatná žena v enciánově modrém hábitu došla k sedmé větě sonáty es-dur, kterou okamžitě, jako vždycky všechno, rozebrala na kusy, sice ne tak divoce, jako Gould^[8]), avšak s nemenším odhodláním, a Largo con grand'espressione, jež je jednou z nejhlubokomyslnějších pomalých Mistrových vět, se dostalo do permanentní existenční nejistoty, nikdy se totiž neví, bude-li následovat další tón, jestli ho vyťuká, jestli ta enciánová vyťuká další tón, tehdy:

Danilo Kiš potkal ve výtahu knížete Modrovouse. K tomu nemám co dodat.

V jednom pozdějším životopise se bude psát i o tom, že kníže po roce 1956 nemohl najít práci ve svém oboru, v modrovousovství atd., jako pomocný dělník vyráběl umělohmotné spony atd., wo soll Ich fliehen hin, dal se na pití atd., pak ho využívali jako dvojníka, to on byl Chruščovem s papučí v OSN, vášnivým Brežněvem atd., ale i jako Gorbačov oslintal celý svět, dovolte abych zde připomněl smrtící polibek, který dal v Praze Jakešovi, „sex jako umění obyčejného člověka”, nebo schonfeldský skandál, kdy vykousl Honeckerovi ze rtů kus masa, taky se pak nDr zhroutila atd., petting na břehu Odry a Nisy atd. atd. později pak už k tomu životopisu nebude co dodat. Tak k tomu bych ještě měl co říct.

Modrovousův deník (sebeopakování)
PONDĚLÍ    Já.
ÚTERÝ      Já.
STŘEDA     Já.
ČTVRTEK    Já.
Tak o tom bych ještě mohl vyprávět.

Knížete Modrovouse (bas) přestala bavit Judita (mezzosoprán), bývalé ženy (němé role), konkrétně věčný boj mezi mužem a ženou, žena, která se s mužem chce téměř ztotožnit, poté co vyzvěděla všechna jeho skrytá tajemství, a nudil ho už i muž, kterého zdrženlivost a nezrušitelný příkaz samoty nutí uchovávat tajemství, protože kdyby odhalil i svá nejniternější, cudně střežená tajemství, tak by se vzdal sám sebe, a taky ho už nebavil nikdy nedosažitelný ideál, co nechce vyhrabat tajemství všech tajemství, co miluje Lohengrina Modrovouse, takového jaký je, spolu s jeho krvavými, bolestnými, slzavými a snad i hříšnými tajemstvími, protože Modrovouse můžete mít rádi jen tehdy, když akceptujete také mučírny, slzící hradby, růže s krvavými trny a mraky skrápějící zem krví jeho smutku - „Nový průvodce operou”, svazek druhý; měl toho dost, sebral se a šel se s přítelem projít po nábřeží Dunaje.
Jeho přítel však patřil mezi ty nemnohé, kteří jsou opravdu věřící - věřil v Boha; proto tedy s citlivou ohleduplností a pochopením poslouchal Modrovousovy rozpravy o andělích a o samotném Pánubohu. Jeho výklady byly z poloviny, ze dvou třetin bohorovné, ale obsahovaly také bolest, potřebnou (i když tu a tam nedostačující) k věrohodnosti. Dunaj se zdál být mohutný jako moře, mezi oběma břehy se proháněly několikapatrové vlny a zapadající slunce vykovalo nad řekou zlatý most.
Tehdy vzal kníže Modrovous přítele za ruku a jako dva školáčci se procházeli dál. Nemám co říct.

Modrovousova hymna (podle Andráse Wahorna^[9]/)
     Už zase je tu láska
     Už zase se mi potí dlaně
Ale na co, na co, na co
     Už zase myslím jen na ni
     Už zase bych si chtěl pořádně…
Na co, na co, na co
     Už zase vidím všude jen ji
     Už zase slyším všude jen ji
Na co, na co, na co
     Láska, láska, láska
     Láska, láska, láska
     Plivu na ni, plivu na ni
Už zase je tu láska
Už zase se mi potí dlaně
     Ale na co, na co, na co

Když přišel jeho čas, kníže Modrovous zemřel. Co k tomu mám dodat? Snad že se pohřbil do svých vousů?

Když už tu Modrovous nebyl, na jeho místě vzniklo vakuum, na milimetr stejného tvaru, jako byl kníže. A lidé pak to nic nazývali Modrovousem (kvůli modři těch vousů). To jsem vám ještě musel říct. Ale už spi, malý čtenáři… kdyby měl Modrovous delší vous, i moje pohádka by byla delší.

konec

(Z maďarského originálu A Kékszallú herceg csodálatzos élete přeložila Táňa Notinová)