Dopis z Chile (čestí divadelníci na festivali Internacional Santiago a Mil)

Přiznejme si, že o chilském divadle toho v Česku moc nevíme. Zatímco Pablo Neruda nebo Alejandro Jodorowsky patří do obecného kulturního přehledu vzdělaného Středoevropana, málokdo by asi spatra dokázal vyjmenovat alespoň tři chilské dramatiky či divadelní režiséry. (Na festivalu Divadelní flora bylo v roce 2022 možné zhlédnout performanci Noise. Šumění davu v režii chilské dramatičky a režisérky Manuely Infante /poznámka redakce: O její tvorbě píše v tomto čísle též Milo Juráni/. Významnou platformou, přes kterou k nám proudí alespoň nějaké informace o divadle v Latinské Americe je Pražské Quadriennale: na 14. ročníku byly v roce 2019 oceněny hned dvěma cenami právě chilští umělci v kategorii Nejlepší kolaborativní projekt a Cena dětského diváka za projekt Miniobludy. V časopise Svět a divadlo se chilskému divadlu naposledy věnovala Marie de la Luz Hurtado /Chilské divadlo: metafory nedávné minulosti a současné reality, SAD 6/1998/) Je proto mimořádně cenné, že díky financování z Národního plánu obnovy vyjela do Chile skupina divadelních profesionálů z ČR, a to v rámci projektu PerformCzech ProVisit (kurátorovaných misí do zahraničí realizovaných Institutem umění – Divadelním ústavem). Jejími členy byli – v doprovodu autorky tohoto textu – Soňa Borodáčová (dramaturgická a produkční platforma Terén), Lucia Šimášková (festival Bazaar), Lukáš Jiřička (Katedra alternativního divadla DAMU), Matouš Danzer (Divadlo Lampion Kladno) a Boris Jedinák (Divadlo Na zábradlí a skupina 8lidí). V lednu 2023 jsme navštívili Festival Internacional Santiago a Mil, jednu z největších mezinárodních divadelních přehlídek na americkém kontinentu, která navíc v letošním roce slavila třicáté výročí.

Jaká byla vaše očekávání od návštěvy Chile a je něco specifického, co jste o chilské kultuře zjistili z hlediska divadelního systému, kulturních odlišností či profesní úrovně?
Lukáš Jiřička: V Latinské Americe jsem dříve nikdy nebyl a neměl jsem přehnané představy, respektive očekával jsem určitou levnější či méně zkušenou obdobu evropského divadla. Nakonec jsem viděl několik představení velmi vysoké úrovně a originality. Na druhé straně jsem měl i zážitky méně pozitivní spíše z činoherních titulů.
Matouš Danzer: Já mohu mluvit ze zkušenosti se současným španělským divadlem. Zdá se mi, že společným jmenovatelem španělskojazyčné divadelní oblasti je to, že tu ve srovnání s naším prostředím působí mnohem více dramatiků, vzniká velké množství textů a následně činoherních inscenací. V Chile mne ale spíše zaujala vysoká úroveň „alternativního“ a pohybového divadla či projektů na pomezí různých disciplín. Moc bych si přál, aby některé z nich bylo možné vidět i v České republice.
Soňa Borodáčová: Pro mě byla překvapivá nejen úroveň některých inscenací, ale také celkové organizace festivalu včetně vysokého počtu návštěvníků – více než dvě stovky profesionálů z Chile i ze zahraničí. Vzhledem k zaměření platformy Terén mě zajímaly především performativní formáty. Těch, které se odehrávaly mimo tradiční divadelní prostory, bylo překvapivě mnoho. Hlad po nových a odvážnějších formách jsem pozorovala i u mladší generace chilského publika. Musím však přiznat, že velký dojem na mě udělaly také divadelní sály či kulturní infrastruktura obecně, a to především samotné „srdce“ festivalového dění, Centro Cultural Gabriela Mistral (GAM, Centro Cultural Gabriela Mistral, pojmenované po chilské básnířce a nositelce Nobelovy ceny je symbolem společenských a politických změn v Chile a díky své poloze se stala historickou dominantou hlavního města. Byla slavnostně otevřena pro Třetí světovou konferenci OSN o obchodu a rozvoji /UNCTAD III/ v roce 1972 v období vlády levicového prezidenta Salvadora Allendeho a postavena v rekordním čase za 275 dní. Jen něco málo přes rok byla aktivním centrem nejrůznějších uměleckých a kulturních aktivit, po státním převratu v roce 1973 se stala sídlem nové vojenské vlády a až do roku 1981 zde působila výkonná a zákonodárná moc. Pro veřejnost byla uzavřena a většina uměleckých sbírek byla odstraněna. V období po ukončení diktatury začala být budova využívána jako konferenční a kongresové centrum, v roce 2006 však téměř polovinu zničil požár. V roce 2010 byla znovuotevřena po rekonstrukci, jejímž cílem bylo navrátit budovu původnímu účelu kulturního centra.) nebo komunitní centrum a rezidenční prostor Checoeslovaquia. (V názvu se protíná historie Chile a našich zemí. Původně toto kulturní centrum sídlilo v bývalé továrně značky Alfombras Checoslovaquia /Československé koberce/ založený v Santiago de Chile v roce 1942, která zřejmě souvisí s celosvětově proslulou kvalitou československého textilního průmyslu první poloviny 20. století. Ironií osudu se druhým domovem této umělecké komunity stal majetek německého emigranta, který do Chile údajně přišel v roce 1946 – součástí je i podzemní prostor, o němž se současní nájemci domnívají, že se jedná o bunkr. Přidané písmenko „e“ v názvu Checoeslovaquia odkazuje k současnému stavu po rozdělení Československa.)

Letošní ročník byl jubilejní – festival Santiago a Mil se konal již po třicáté. Chilská společnost si však připomínala ještě jedno mnohem významnější výročí: půlstoletí od vojenského převratu generála Augusta Pinocheta. Zkušenost z pravicové diktatury otevírá řadu paralel s komunistickou totalitou, byť oba režimy figurují na opačných koncích politického spektra. Reflexe post-diktaturního období byla jedním z hlavních témat, která chilští divadelníci festivalovému publiku nabídli.
Boris Jedinák: Politická témata byla nějakým způsobem přítomná v řadě představení, která jsme viděli, ale i v dramaturgii místních institucí. Na rozdíl od mé zkušenosti z české scény zde potřeba vyjádřit současné politické téma nebo názor někdy dokonce převažovala nad uměleckou formou. U nás často divadelnost stačí sama o sobě – máme celou řadu souborů, které zkoumají nové formy divadelního jazyka. Nakonec i v Divadle Na zábradlí, kde působím, je estetika skoro stejně významná jako témata, která se v našich inscenacích řeší. V chilském kontextu bylo politické gesto často mnohem podstatnější než divadelní jazyk a některé divadelní složky (např. výtvarná nebo hudební) byly vůči dramaturgickému sdělení často ve služebné pozici.