Au-déla (úsvit a vítězství divadla svědků na festivalu v Avignonu)

Francouzské slovo au-déla, vyvolávající až mystické konotace, lze přeložit jako „za hranicemi“, „někde tam“, „na jiné straně“, „dál“ nebo „výš“. Nejen. Je to skutečně mnohovýznamový výraz. Au-déla od každodenního, od běžného; je třeba se vydat za běžnou diváckou zkušenost, aby bylo možné vyjít na scénu se svým příběhem a předvést ho.
Divadlo svědků je dokumentárním divadlem na druhou. Základem jsou „darované“ skutečné příběhy, jejichž „dárci“ sami vycházejí na scénu. Rimini Protokoll, pionýři tohoto směru, je nazvali experty všedního dne. V tomto typu divadla není nikdo zprostředkovatelem, zříká se herce jako prostředníka, postrádá princip rolí. Divadlo se stává dopravním prostředkem, který vás v měkké sedačce veze přímo do centra bolestivé zkušenosti, zážitku katastrofické události, nedostupného prožitku. Dříve tento typ divadla zaplňoval pouze určitou žánrovou mezeru, dnes si však může dovolit všechno. Na letošním avignonském festivalu vládl, přivlastnil si veškeré divadelní prostředky a mařil jakákoliv očekávání – pokud ještě někdo neobezřetně nějaká měl.
Důležitá je nesrovnalost, viditelný a zřejmý rozpor ve zkušenosti těch, kdo stojí na scéně, a těch, kdo se v hledišti stávají hlavním měřítkem a hlavním smyslem. Diváci přicházejí, aby viděli „něco jiného“. Vidět „něco jiného“ se stalo základní potřebou současného západoevropského intelektuála sžíraného pocitem viny za to, že žije privilegovaný život (skutečný i domnělý, v minulosti i v současnosti). Touží po tom, aby se mohl ponořit do soucitu, prožít akt sounáležitosti s někým, kdo na vlastní kůži zažil utrpení, něco strašného, nějakou hrůzu. Jakoukoliv. Jakkoliv. Hledá zraněné, vyloučené. Oběti nerovnosti. Touha po překonání nerovnosti se přetavuje do potřeby odhalovat ji. Vtírá se mi na mysl mýtus, ve kterém se vypráví, jak Buddha musel nejdřív uvidět stáří, bolest a smrt, aby se mohl probudit ze sna.

stáří Inscenací La vie secrète des vieux (Utajený život starých lidí), která vznikla na základě verbatimovské hry francouzského divadelníka Mohameda El Khatiba, by bylo možné článek uzavřít, ale raději jí začnu. Režisér a autor hry, rafinovaný a uznávaný provokatér, v prologu vtipkuje ohledně nepřehlédnutelného rizika: vzhledem ke svému věku se ne všichni účinkující dožijí derniéry. Byly takové případy. Au-déla od zdvořilosti…
Ti, kdo v tomto představení vycházejí na jeviště, nemají za sebou žádnou děsivou minulost v tom smyslu, o kterém jsem se zmiňovala výše. Naopak. Jejich osud je velmi všední. Zestárli. Jsou na „druhé straně“, protože se přiblížili smrti. Nevyhnutelné biologické smrti, před kterou je divák chráněn nadějí, že má přece jen ještě nějaký čas. Oni – to jsme my na té straně naděje? Připadá nám to tak. Obranné mechanismy fungují: oni – to nejsme my, to samozřejmě nejsme my, říká nám naše podvědomí. To je někdo jiný. Jdeme se podívat na osm lidí, kteří budou hodinu vyprávět o tom, jak se cítí, když je jim kolem devadesáti. My se samozřejmě můžeme nejdřív ztotožnit s dětmi, o kterých se zde hodně mluví. S dětmi těch mimozemšťanů, kteří mají všechno jinak než my; úplně jiná přání, potřeby, možnosti, úplně jiná těla. Přece není možné, aby… A právě s tímto sebeklamem autor záměrně pracuje.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU