DĚKUJEME
Štíhlá tmavovláska začíná svižně stoupat po žebříku krytém levým portálem téměř do provaziště; zdola jsou vidět sotva její červené lodičky.
Rozcuchaný muž v bílé košili dělá na sebe do zrcadla příšerné grimasy, chvílemi trénuje i křečovité úsměvy.
Dáma v brýlích a perlovém náhrdelníku přeměřuje - s výrazem naprostého soustředění, tiše si počítá - pravidelnými kroky pokoj.
Vysoký vzpřímený gentleman v černých brýlích buší slepeckou holí kolem sebe tak šikovně, že pokaždé někoho zasáhne.
Liánovitý éterický blonďák postává malebně na schodech a umně pohazuje kšticí pečlivě nacvičeným způsobem; jeho vlasy si žijí samostatným životem.
Prošedivělý človíček ustaraného vzezření a suverénního chování se drží žlutého telefonu jako záchranného pásu.
Žena impozantních proporcí a hyperkorektního vzhledu se blíží chůzí plnou napětí; kráčí, stoupá vzhůru, pokleká, uléhá - je v takřka nepřetržitém, bohatě odstíněném pohybu.
(Takových a podobných poznámek, detailů a popisů jednání by mohlo být na pomyslné „levé straně” textu - jehož „pravá strana” neprozrazuje kromě holých replik nic - jistě mnohem více. Možná i víc, než činí rozsah Carrierovy hry Terasa.)
Madeleine - Marie Málková Dlouhé minuty zdánlivě neúčastného postávání - ve skutečnosti napjatého čekání - jsou prolamovány hektickou pohybovou aktivitou. Nádherná, chladná i skrytě vášnivá tygřice umí snad všechno: tančit, šplhat, zápasit i podlehnout, efektně se zhroutit, stavět se mrtvou, vznosným dramatickým gestem a postojem zrelativizovat banální sdělení, afektovaně odplout ze scény. A pak - pro změnu - opět ustrnout s odtažitým výrazem někoho, kdo tu vlastně ani není. Složitá pohybová (i pocitová) partitura „soubojů” s mužem, jehož se tato záhadná žena chystá právě opustit, je šokující protože zcela nečekaná, velmi vynalézavá a provedená s bravurou zkušených artistů. Začne se násilným rvaním oděvních svršků, pokračuje se zuřivým milostným zápasem na podlaze (odkud ovšem on odskočí panu Astrukovi pro svačinku), aby se zakončilo opět v bodě nula. Madeleinin chladný postoj.
V nejmenším se jí to netýká, ale vše, co koná, provádí s absolutním nasazením. Vytváří tak pocit, že tu je i není. Odchází i zůstává.
Do ničeho nevstupuje - a přitom je středem lehce nepochopitelného dění. Ona jediná se nevzpírá větrné smršti, jež vtrhne do bytu a všemi cloumá. Zatímco se ostatní zoufale snaží udržet na nohou, klopýtají a padají, Madeleine je sem zvenčí větrem vnesena a její vlání se změní v divoký, ale poddajný tanec. Neklade odpor, poddává se vichru ráda; není vláčena, je srozuměna s tímto okamžikem, stejně jako se svým nejasným osudem.
Etienne - Igor Chmela Uprostřed nejvášnivějšího obléhání Madeleine se zvedne a beze slova jde do kuchyně, aby nakrmil neznámého pana Astruka, a po tomto intermezzu se znovu vrhá na rozzlobenou ženu. Teatrálně popadne její červený kufřík (jehož obsah byl zpochybněn - jsou v něm opravdu jen šperky a prádlo?): podlahu zaplaví spousta červených jablek. Zhrzený mladík nakousne tolik jablek, co zmůže, a zdevastovaná je nahází zpátky do kufru. Bledou melancholickou tvář si ustavičně hyzdí nejroztodivnějšími grimasami (též odpudivě šilhá), jimiž komentuje vše, co nechápe - a je to opravdu všechno kolem. Zároveň se však ničemu nediví. Ambivalentní? Fatalista? V tom si mohli být s Madeleine kdysi blízcí. Opuštěná pozdní svačina s Mauricem - dva ztracenci nad výtečnou paštikou a lahví vína - je vpravdě dojemná.
Generálová - Jorga Kotrbová Nehnutá maska železné dámy, ovládající se za (skoro) všech okolností, zřetelně napoví, kdo je v té rodině opravdovým generálem. Vzorně upravená madame s patinou naftalinové důstojnosti tluče holí do stěn (je ta ložnice skutečně tichá?), nedůtklivě hodnotí krb, odsuzuje pohledem a intonací, ke slovní kritice se příliš nesnižuje. Když se vrátí s manželem, je ještě vznešenější, ještě sarkastičtější, občas šlehne i jeho. Slova na „p”, jimiž líčí generálovu kariéru („ponižování, postup, povýšení, penze”), vypaluje jako políčky; co slovo, to krok imaginární vojenské přehlídky - přehlídky ztracených iluzí. Silně bizarní portrét, dovršený náročným výběrem precizních detailů.
Generál - Leoš Suchařípa Je opravdu nevidomý? S bílou holí zachází až moc obratně. Těsně před krásnou Madeleine řekne rozverně: „Ahoj!” (Ona mu ovšem odpoví jako vzorná školačka - „Dobrý den.’” Je honosný i směšný zároveň. Pokojně se nechá vodit a postrkovat svou hroznou ženou, ze své výše to může i ignorovat. Poměrně pozdě zjistí, že je byt plný lidí, a začne se bavit. Ožije zejména tehdy, přijde-li řeč na nebezpečí. Maurice - Karel Dobrý Jako by se měla každou chvíli přelomit či zhroutit, tak nestabilně působí dlouhá hubená bytost, něco mezi klukem a holkou. Bytost mimo reálný čas a prostor však začne kupodivu energicky, neomaleně balit Madeleine - vyzývá ji, aby s ním okamžitě odešla, že bude po prvním šoku velice spokojená. Ji to - taky kupodivu - dost baví. Maurice se zřejmě nepodobá žádnému z mužů, které zná. Rozhodně ne těm přítomným. Afektovaně, ale i ladně přesouvá svou neuvěřitelnou fyzis z místa na místo. Když je svázán závěsem, hadovitě se ze zajetí vykroutí. Na jeho obratnost a unikavost platí jediné - masáž, nekompromisně provedená agenturní pracovnicí. Maurice leží na zádech jako bezmocná oběť, zutý, a prosí „ponožky ne” Povaha jeho vztahu s panem Astrukem je jasná i nejasná, nakonec jde každý svou cestou: Astruc prchá, „pravděpodobně stopem”, Maurice se zdrží na tu výtečnou paštiku s lanýži.
Astruc - Bohumil Klepl V aktivitě se mu vyrovná jen Žena z agentury. A ještě v něčem - v osamělosti. Milá otevřená tvář, bezelstný kukuč, prosebné intonace, to vše je v křiklavém, neuvěřitelném rozporu s Astrukovým chováním: jako „zájemce” o byt okupuje okamžitě celý prostor, telefonuje, úřaduje (neznámo co vlastně), dělá si pohodlí, zaměstnává ostatní drobnými úkoly s drzou samozřejmostí. Nejlíp plní jeho přání somnambulní Etienne - ledabyle požádán návštěvníkem o nějaké sousto, udělá si pauzičku v trápení Madeleine a přinese z kuchyně sýr a láhev, aniž se čemukoli podiví. Když tam Astruc všechno zkonzumuje (ta vajíčka si berete s sebou?), zmizí, aby se časem objevil v pyžamu a nakvašeně žádal o klid (už jsem skoro spal). Zábavná a záhadná existence, simulující nakonec snad tajné poslání, prchající marně sama před sebou.
Žena z agentury - Natálie Drabiščáková Nepřehlédnutelný zjev karyatidy, která jen drobným nedopatřením či přehlédnutím nefunguje jako sexuální symbol. Je to Žena s mnoha „P” - a nikdo z pánů to jaksi nevidí. Je schopná, výkonná, houževnatá, chápavá, obětavá, zodpovědná; navíc masérka, psychoterapeutka, k tomu se ráda směje a touží opustit nějakého muže. Ale koho? Žena je zbudována z kontrapunktu razantního vystupování, letmých projevů plaché, neobratné, osamělé a stárnoucí slečny, a z monumentální figury (tvarované těsnými kostýmkovými šaty, kanárkově žlutými, a vyčesaným drdolem). Její pozoruhodné pohyby, především originální chůze vychází z virtuózního ovládání pánve: nejsvůdnější možné vlnění boků, pevné dlouhé nohy si sebevědomě vykračují v elegantních lodičkách, vypjatá ňadra působí jako předsunutá hlídka, koketní úkroky stranou na jehlových podpatcích. Žena z agentury, mademoiselle beze jména, provozuje tajemný tanec. Úžasně tak zapadá do fascinujícího propletence záhad, odehrávajících se na terase…
