Kontexty, boje o moc a trigger warning

Součástí série rozhovorů publikovaných v SADu pod hlavičkou tzv. „sadařských dotazování“ bývala před lety i otázka, zda ještě vůbec existují v divadle a umění nějaká tabu. V přetrvávajícím optimismu přelomu tisíciletí a počátku nultých let jsme jaksi automaticky předpokládali, že tabu neexistují a „meze zobrazitelnosti“ nemají konce. Divadlo jsme měli za posvátné či hájené území, kde je v mezích zákona možné takřka vše.
O brněnské inscenaci Feminista jsem se já osobně dozvídal prvně z reakcí na ni. Nejdřív z podcastu Dvě deci a chlebíček Barbory Schneiderové a Daniely Samsonové a později z recenzí. Jako asi většina těch, kteří inscenaci přímo neviděli, jsem si tímto způsobem o ní i o hře samotné udělal nějakou představu. Když začal text bodovat v anketě o Cenu divadelní kritiky, znervózněl jsem: co když bude mezi nominovanými, nebo dokonce zvítězí? Co se stane? Míra odporu až opovržení, která vůči němu panovala v některých reakcích, které se objevily v rámci „mé bubliny“, působila celkem jednoznačně. Ale protože jsem chtěl poznat všechny nominované hry, poprosil jsem dramaturgii brněnského Národního divadla o zaslání textu. A v přímé konfrontaci s ním byl celkem překvapen: zdál se mi dost jiný, než byl obraz, jaký jsem si o něm na základě zmíněných reakcí vytvořil. Zaujal mne dokonce natolik, že jsem začal zvažovat publikaci. Zároveň se ale vynořily obavy. Mohu si dovolit tento „text se špatnou pověstí“ otisknout? Nedotknu se tím některých autorů SADu a nezavřu si tak cestu ke spolupráci s nimi? Opravdu chci zatáhnout časopis na pole kulturních válek, z nichž jen málokdo vychází neporažen? Je rozhodnutí tisknout Feministu strategické a politicky moudré?
Jsou to otázky validní a zbaveny onoho praktického valéru vlastně i přirozené. Co když se publikací textu opravdu někoho dotknu?
Ale z druhé strany: je normální tak prostý akt jako otisknutí textu, jenž vzbudil (ne)zaslouženou kontroverzní pozornost, vážit a zvažovat jako nějaké gesto? Jde toto váhání na vrub nedávno tolik diskutované „nové citlivosti a empatie“ v kritice, nebo jen podléhám tomu, co Petra Hůlová nazvala „novou konformitou“, to jest podřízením se převládajícímu diskursu zaštítěnému jistě dobrými úmysly? Je tato situace – když to jen mírně přeženu – analogická normalizační autocenzuře? Opatrnosti a strachu nedráždit někoho, kdo by mi možná dokázal mediálně (a třeba i jinak) ublížit?
Osobně stále – tedy ani v momentě, kdy jsem již rozhodnut Šindelkův text otisknout – nedokážu zaujmout jednoznačnou pozici. Věřím těm, kterých se témata popisovaná v textu mohou dotýkat, ať už z jakéhokoli důvodu, ale zároveň se bráním nadřadit tento ohled nad svobodu publikovat něco, co jen dráždí a neporušuje zaběhnutá a všeobecně přijímaná pravidla slušnosti.

K diskusi primárně nad Šindelkovým textem jsem oslovil redakčního kolegu Vladimíra Mikulku, literárního kritika a publicistu Josefa Chuchmu, Danielu Samsonovou a Barboru Schneiderovou z (mimo jiné) podcastu Dvě deci a chlebíček a kritika Štěpána Truhlaříka. Sešli jsme se v redakci SADu 4. března 2024.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU