Klauni a šašci (Marthaler a Bodó)

Zhruba v polovině inscenace Christopha Marthalera Ani ponětí (Aucune idée) odstaví vytáhlý Skot Graham F. Valentine od zdi těleso ústředního topení a naaranžuje si ho blíže do středu scény představující společné prostory jistého domu. Pak si ze zákulisí, zřejmě tedy ze svého bytu (byť zejména on prochází zcela volně všemi dveřmi na jevišti), přinese složku papírů. Nasadí si brýle, jež jindy nosí zavěšené na šňůrce okolo krku, a začne zcela vážně a s maximálním soustředěním přednášet: „RIBBLE BOBBLE PIMLICO/ ANDREW INVERGOWRIE/ conduct enigmatic points/ of his that him after/ Certainly Certainly...". Evidentní nesmyslnost sdělovaného textu ho nijak nezaráží. Nepodává ji ale ani jako „tour de force“, tedy - vypůjčím-li si nikoli zcela nepřípadně terminologii z jiného oboru - jako jistou árii, čili demonstraci vlastního umu a mistrovství. Prokousává se skrumážemi slov, slabik a písmen, a když skončí, zdá se skoro, že je rád, že má vše za sebou. Jinak řečeno: přednes dadaistického textu je pro něj zjevně něco, co se mu čas od času stává a čemu je potřeba věnovat sice plnou, ale nikterak zvýšenou pozornost.
Oním textem je fonetická báseň jednoho z klasiků dadaismu Kurta Schwitterse z roku 1946. Citát začátku básně uvedený výše obsahuje vlastně všechna slova, která v básni zazní. Schwitters už jen maximálně variuje pořadí slabik. Zápis, který je snadno dohledatelný na internetu (https://www.merzmail.net/ribble.htm), prozradí, že si básník ještě pohrál i s grafickou podobou textu, když slova aranžuje do zvláštních kaskád. Kdoví, možná jimi chtěl předurčit rytmus recitace. Nicméně Valentine si určuje tempo vlastní a je nutno konstatovat, že teprve v tomto verbalizovaném podání takřka rodilého mluvčího (mezi skotskou a korektní angličtinou je přeci jen patrný rozdíl) naplno vyplyne zvukomalebnost básně, včetně toho, jak se zejména písmena b chovají zcela přirozeně jako perkusivní nástroje. Není to jediné místo, kdy se v inscenaci objevuje Schwittersův text. Skrytě je přítomna báseň „What a b what a b what a beauty“ - Valentine si ji čas od času spíše pro sebe mumlá a na diváka to působí, jako kdyby jen hledal správná slova nebo ho ona „krása“ natolik zahltila, že není schopen dokončit větu.