Co prožívají ti, kdo přicházejí? (několika česko-ukrajinských spolupracích)

Válka, již čtyřiadvacátého února 2022 naplno rozpoutal Vladimir Putin, postavila před české divadlo novou výzvu – jak z pozice člověka žijícího v relativním bezpečí smysluplně spolupracovat s ukrajinskými umělci a umělkyněmi. Ve snaze udělat si přehled o možných přístupech k takovému propojení jsem věnovala několik zimních měsíců průběžnému prozkoumávání česko-ukrajinské inscenační tvorby. Celkem vysoký počet divadel nabídl ukrajinským hercům a herečkám pracovní příležitosti nebo prostě jen určitý čas a prostor na jevišti komukoliv z Ukrajiny, kdo o to projevil zájem. Nakonec jsem z širší nabídky vybrala a navštívila pět představení, z nichž každé odkrývá jiný rozměr mentality lidí, které válka donutila opustit známé prostředí a případně je vystavila bolestné ztrátě kořenů nebo dokonce blízkých. A často také neméně trýznivým pocitům jako je syndrom přežití, strach o blízké nebo nejrůznější druhy úzkostí a jiných psychických obtíží. Současně se mi potvrdilo očekávání, že tyto spolupráce nevycházejí pro české umělce vůbec úkorně. Například pražské Národní divadlo angažovalo do ženského sboru, jenž hraje stěžejní roli v inscenaci Jana Friče Bakchantky, vedle čtyř českých také pět ukrajinských hereček včetně sólistky Oděské filharmonie Olhy Poltorakové. Jednalo se tudíž o spolupráci pro českou stranu až nadstandardně výhodnou.

ženská síla Ženský sbor představuje v Bakchantkách posvátný princip, jenž stojí proti pseudoracionalitě krále Penthea. Vzhledem k interpretačně otevřenému režijnímu stylu lze říct, že záleží na publiku, do jaké míry začlení ukrajinský původ hereček do významové struktury inscenace. Propojení mezi životní situací Ukrajinek a zraňovanými pečovatelskými rozměry ženství staví mnohem víc do popředí jiná intepretace Euripidových textů, a sice titul Trójanky v režii Jakuba Čermáka z uskupení Depresivní děti touží po penězích (stejnojmenné drama spojil režisér s textem Hekabé). Řečtí vítězové v těchto hrách rozhodují o dalších osudech zajatých trojských žen. Mimo jiné o tom, která se stane čí služebnicí nebo manželkou. Krutosti páchané ze strany Řeků vrcholí v momentu obětování Polyxeny na Achillově hrobu. Této zkáze přihlíží její matka Hekabé, manželka posledního trojského krále Priama, jež už předtím přišla ve válce o skoro všechny své syny a došlo také ke ziskuchtivostí motivované vraždě jejího nejmladšího syna Polydóra. Cynické repliky ospravedlňující vraždění ve jménu péče o společenskou rovnováhu působí jako katalyzátory silných emocí plynoucích z křivd, s nimiž se v souvislosti s válkou na Ukrajině dnes a denně setkáváme. V inscenaci s bezezbytku ženským obsazením (Účinkují Inna Bovkun-Mishakina, Sofiia Brahina, Oksana Langová, Olena Lebanina, Marina Makovii, Daria Novikova, Yulia Pershuta, Kateryna Polietaieva, Maryna Snarskaya, Maria Tatarynova,Věra Timofeeva, Anastasia Vasilieva ad.) se na tomto narativním pozadí v proudech řinou podněty vyvolávající smutek, vztek i zoufalství a často se objevují také metaforické odkazy k nejrůznějším situacím známým z běžného života. Kupříkladu zešílevší Kassandra pěje ódy na svého nastávajícího muže Agamemnóna a má přitom na očích nasazené brýle virtuální reality. Marnost a duševní bolest spojenou s mateřstvím symbolizuje leitmotiv odsávaného mléka, které je shromažďováno v lahvích. Protože je proléváno nadarmo, naváže na sebe také význam ztracené krve – červené tekutiny během představení také hodně proteče. Tato vizuálně metaforická propojení postupem času nabírají na hrozivosti – nejprve jde o menstruační krev, později o brutální krveprolití. Hojně využívány jsou také výrazové možnosti, jež skýtá obsazení žen do mužských rolí: usnadňuje to hyperbolizaci nezdravých genderových stereotypů a jejich tematizaci. Na jevišti se díky takovému uchopení ocitají přerostlí rozmazlení kluci, příliš zabraní do dětinských mocenských her, než aby vnímali cokoliv jiného.