Práce na dobrém klimatu (co všechno spustila iniciativa Ne!musíš to vydržet)

Na začátku příprav tohoto textu byl záměr podívat se z co největšího odstupu na dění, které vyvolala performance studentek Divadelní akademie múzických umění v Praze Marie-Luisy Purkrábkové a Oleksandry Chernomashyntsevy z 29. června 2021. Před hlavním vstupem na DAMU v Karlově ulici tehdy společně přečetly dvaadvacet anonymizovaných příběhů svých spolužáků a spolužaček (včetně některých svědectví z brněnské JAMU), kteří se cítí diskriminovaní nebo v různé míře zneužívaní svými pedagogy. Za událostí stála nově utvořená iniciativa Ne!musíš to vydržet, k jejímž zástupcům paří vedle obou performerek také Prokop Novák (toho času student DAMU), Karolína Vaňková (z JAMU) a Kateřina Císařová (absolventka DAMU). Poslouchala jsem znovu na YouTube záznamy veřejných debat o současné výuce na divadelních akademiích a probrala se různými texty, které k tématu vznikly. Ocitla jsem se v pozici pozorovatelky – zcela jistě ne nezaujaté – pokročilé debaty, v níž se při pohledu z jistého odstupu rýsuje několik tematických linií i obecnější směřování. (Považuji za svou povinnost čtenáře upozornit, že jsem absolventka DAMU a pohybuji se přednostně kolem této instituce, a tudíž – ač se Ne!musíš to vydržet dotýká stejně DAMU jako JAMU – možná bezděčně věnuji o něco více pozornosti důsledkům iniciativy na pražské škole. V neposlední řadě je také třeba zmínit, že na Katedře teorie a kritiky působil po celé trvání mých studií můj otec a vedl i některé semináře, které jsem měla povinné.)

uprostřed nefunkčních opatření Z reakcí, které akce Ne!musíš to vydržet vyvolaly, vyplynula především skutečnost, že na obou divadelních akademiích dochází dlouhodobě k porušování již před lety schválených etických kodexů. Mnozí pedagogové disponují podle iniciativy a jejích podporovatelů tak pevným mocenským postavením (v rámci fakult i obecně českého divadla), že neexistuje mechanismus, který by je a jejich okolí upozornil na momenty, kdy mají tendenci svého vlivu zneužívat. Dosavadní fungování školy vkládalo podle zastánců iniciativy příliš velkou důvěru v jejich schopnost přijímání kritiky a ve způsobilost nastavit sobě i okolí rozumné hranice ohledně toho, jaké chování je etické a jaké už ne. V neformálních hovorech mezi studenty kolovalo velké množství výhrad vůči způsobu, jímž na škole probíhá výuka, a panovalo také přesvědčení, že vyslovit je nahlas by nemělo vůbec žádný smysl, a navíc by ohrozilo profesní budoucnost konkrétních studentů a studentek. (Pro spravedlnost je třeba uvést, že došlo také ke studentským výstupům vyjadřujícím převažující spokojenost s dosavadní atmosférou na školách. Patří k nim třeba článek Veroniky „Vendy“ Drábkové ve školním časopise Hybris Komentář k hyperkorektnosti a pocitu elitářství na DAMU. V tomto vydání SADu si s ní lze též přečíst rozhovor.)