archiv II. > Archiv III. > Všeobecná skepse a pocit jistoty
rozhovor s Petrem Zelenkou No.7

Všeobecná skepse a pocit jistoty

V našem zatím posledním, tehdy šestém rozhovoru, který jsme vedli v souvislosti s tvou hrou Job Interviews, jsi řekl, že Češi mají málo kladných vlastností, ale jednu ano, „jsou lakmusovým papírkem, pokud jde o důvěru v systém“ a ta důvěra je dnes velmi slabá. Protože nedůvěra vede k apatii, jsme i velmi apatičtí. Jsi si jist tou posloupností? Není sklon k apatii naopak prvotní? Neodvíjí se od apatie jak nedůvěra, tak i její opak, tedy přehnaná důvěra, třeba důvěra k těm, co šíří nenávist, třeba nenávist k imigrantům?
Možná máš pravdu. Možná je apatie naším základním nastavením a odtud začíná naše cesta vzhůru. První kvalitou jakékoliv události tedy je, zda nás dokáže probudit z apatie. Podařilo se to zatím jen velice málo událostem, na velice krátkou dobu. Měl jsem ale tenkrát v rozhovoru na mysli důvěru v celý systém, tedy v systém utopického globálního kapitalismu, nebo zbožního fundamentalismu, nebo jak tomu budeme říkat. Na oltář něčeho takového prostý Čech neobětuje zhola nic, a právě ta neexistence jakéhokoliv společenského nebo politického ideálu v naší kotlině by podle mne stála za hlubší antropologické zkoumání.

Promiň, ale pojmy „utopický globální kapitalismus“ a „zbožní fundamentalismus“ mi zní jako frazeologie z nějaké levičáckého salonu. Při tom se politici často chovají jako stejní lapkové, ať už se tváří jako pravičáci nebo levičáci. Stačí vzpomenout na koalice ODS A ČSSD. Není důsledkem chování politiků i nedůvěra v ideály, které jsou už jen volebním heslem? 
To, o čem mluvím, systém, který tu panuje, chápu jako nadřazený jakémukoliv politickému rozhodování. Politici jsou nesvobodní ve své volbě díky systému, ve kterém operují. I když na tom systému profitují, tak ho nevytvořili. Ani Babiš není původní v tom, že chce řídit stát jako firmu. V Americe to platí dlouho, minimálně od Kennedyho. Charakter dali systému velcí, celosvětoví hráči. A to nejsou státy, ale firmy. Myslím, že politici mohou ovlivnit strašně málo věcí, skoro nic. I Havel, když chtěl být státníkem, tak se musel zpronevěřit svým filosofickým dedukcím.

A pak to popsal v Odcházení
Ano. Přesně tak. Václav Havel si byl vědom toho rozporu. Když měl v americkém kongresu ten slavný projev, tak mu tam zatleskali, ale udělali přesný opak.

No ano, dovedu si představit, že se Havlovým projevem v tu chvíli opravdu dojali, ale za deset minut je to přešlo.
Nebo americký Kongres neměl sílu, ovlivňovat zásadním způsobem americkou zahraniční politiku, nevím. V roce 1990 Václav Havel prosazoval Marshallův plán pro Rusko. Byla by to veliká věc, Američani mohli dát najevo, že jim opravdu záleží na vývoji světa. Jenže oni ho vůbec nepochopili. Když už není bipolární svět, tak k čemu Marshallův plán? My jsme přece vyhráli…
Podle naší české představy se politika dělá etickými prostředky, jenže ve skutečné světové politice rozhodují jen mocenské prostředky. A kde jsou síly vyrovnané, tak maximálně diplomatické prostředky. Ale my stále akcentujeme v politice její etický rozměr. Jako by to byl argument. Pak dochází k paradoxům, kdy se radujeme z prohry proto, že jsme byli v právu, tedy vyhráli jsme eticky.
Jinak, abych se vrátil k té otázce, jsou politici jistě spoluzodpovědní za ztrátu humanistických ideálů ve společnosti ale hlavně za šíření strachu a falešného pocitu bezpráví. Extrémní příklad je současný předseda vlády, který se střídavě prezentuje jako majitel státu a oběť systému. Stává se tak postavou z komedie Larse von Triera Kdo je tady ředitel? Problém je v tom, že tuhle hru neviděli všichni.

celý rozhovor najdete v čísle