archiv II. > Archiv III. > Ruby něžných kožíšků
Marie Zdeňková

Ruby něžných kožíšků

Režisér Jan Kačena neinscenuje divadelní hry, ale pohádky upředené ze záhad. Odklon od dramatu není v dnešní, již dlouho z různých stran reflektované postdramatické době nic zvláštního. Kačenovy inscenace jsou však nápadně zvláštní i v kontextu již navyklé bezbřehé svobody: jak ve volbě výrazových prostředků, tak hlavně v přístupu a zacházení s textem, námětem, motivem, předlohou jakéhokoliv druhu (třeba filmovou, nebo hudební). S tou pohádkou je to sice maličko nadsázka, ale nikoliv neopodstatněná. Kačena svého času inscenoval právoplatné pohádky nebo náměty z okruhu literatury pro děti a mládež, a to dokonce opravdu pro dětské publikum.
V případě titulů, jimiž se budu zabývat, jsou nicméně motivy a postavy z dětských knížek používány, mimo jiných zvláštností, v divadelních večerech pro dospělé. (Děti samozřejmě mohou přijít také, jistě ledacos pochopí po svém, možná svobodněji.) Nejsou to dramatizace pohádek nebo jejich částí, spíše překvapivé, někdy šokující použití postav nebo jenom jejich jmen, shluků nebo útržků vět či jejich parafrází z fondu literatury (nebo jiných děl) zaměřené na dítě. Není to zdroj jediný, někdy spíše vedlejší, o to však neodbytnější, stálý a „věrný“. Jako další prameny jsou využívány umělecké útvary, od nichž jsou děti spíše odháněny a jejichž krutost působí hrozivě i na pozadí pohádek velmi neidylického ražení. Samotná inscenace pak vzbuzuje dojem neskutečnosti; společného s pohádkou má také způsob, jakým zvláštním pojítkem je provázána se skutečností, takovou tou cestičku od spánku k bdělému stavu.
Textový podklad-scénář (pokud existuje) se skládá z „kousků“. Takovýto postup se na divadle praktikuje nejpozději od dob avantgard, v tomto případě se však nejedná o koláž či kaleidoskop. Nejde ani o pásmo, provázané červenou nití tématu, ani o střípky skládané do struktury barvité mozaiky. Není zřetelná linie ani struktura. Nerozpoznáváme architekturu stavby inscenace, ale sledujeme jakési zdivočelé prorůstání (pokud lze vůbec „vynalézt“ termín, který by byl schopný pojmenovat viděné), není jasná ani výpověď ani téma. Veškeré označování čehokoliv se pak jeví jako libovůle nebo tápavé pokusnictví. Dalo by se snad (s pokusnickou licencí) hovořit o „štěpování“. Ale štěpování čeho a kam? Divák, který se nechá zasáhnout představením a míní to někomu sdělit nebo o tom dokonce hodlá napsat, má široké pole pro vlastní interpretaci-fantazii. Velmi širé, nikoliv však neutrální nebo pusté. /…/

celý text najdete v čísle

Ruské pole experimentů
, režie Jan Kačena, Klub Krutónpolis, 2017.
Traktát o stepním vlku, režie Jan Kačena, A Studio Rubín, 2017.