archiv II. > Archiv III. > Člověk dělá šaty (kostým a jeho herec)
Marie Zdeňková

Člověk dělá šaty (kostým a jeho herec)

Ne příliš často vykazují kostýmy v současných inscenacích čistou stylovou jednotu (do jisté míry se to děje v některých inscenacích režiséra Jana Mikuláška za výtvarné asistence Marka Cpina). Bezbřehost postmodernismu, která neznamená jen svévoli a nezávaznost, ale též svobodu, se těžko opouští. Kostýmy tedy většinou nedemonstrují, že patří pouze do uzavřeného světa té, které inscenace, někdy však vyjadřují příslušnost k určité skupině postav, která má buď společné zájmy, zkušenosti, poslání, nebo její členové stojí v hierarchii inscenace na stejné úrovni. 
Příkladem jsou inscenace antické dramatiky, kde vystupuje chór. Režisér Jan Frič rozdělil repliky a monology chóru Sofoklova Krále Oidipa (Národní divadlo, kostýmy Kateřiny Štefková, 2019) mezi jednající postavy – členy Oidipovy „mordparty“ a šedý přihlížející dav. Kostýmy tohoto anonymního uskupení se však od sebe liší, „stejná“ je pouze jejich upozaděná šedavost. Totožné kostýmy zde oblékají tři postavy (hrané ženami), které v hierarchii dramatu nestojí na stejné úrovni: Iokasté, Teireisiás a Láiův pastýř. Oblečeni jsou do jednoduchých zlatavých splývavých rouch obřadního charakteru přepásaných šerpou, jednají samostatně, výrazně individuálně, ve funkci chóru však pronášejí repliky unisono, ponejvíce přizdobeny viditelně umělými plnovousy. Trojice představuje ty, kteří tuší nebo dokonce znají Oidipův osud, jehož nesmiřitelnost svým způsobem reprezentují. Proti Oidipovi - človíčkovi v ošoupaném baloňáku – působí nadčasově, důstojně a též múzicky, jako poslové dávných dob antických tragédií. Že jsou herečky stejně oděny, může divák vnímat pouze, když mluví a jednají sborově;/ když působí jako oddělené dramatické postavy, vyjadřují natolik vyhraněně člověka jim svěřeného do herecké péče, že se na „stejnost“ zapomene./ 
V inscenaci Maryša (mlčí) režiséra Jakuba Čermáka (Depresivní děti touží po penězích, 2019, kostýmy Anežka Straková) utiskuje titulní hrdinku sbor bíle oděných obstarožních nevěst v klasických svatebních róbách se závoji, obměněných jen nepatrnými detaily. Představitelky tohoto „chóru“ zosobňují lidskou hradbu, jejíž komponenty mají stejný cíl: nátlakem sjednat obchod. Jejich jednání se v detailech liší (jedna se jedovatě usmívá, další velí, třetí je zdánlivě soucitná ad.), společně však vytvářejí mnohohlavou nebezpečnou saň prodejnosti a zlé vůle. 
Někdy je jen mírně rozlišenou uniformitou zachvácena celá inscenace; vyjádřena je tak nedobrovolná sevřenost lidí v poněkud beznadějné situaci, kdy jsou zúčastnění na stejné lodi, která se buď potápí či pluje do nebezpečných nebo zkažených vod. V inscenaci Havlova Vyrozumění (Komorní scéna Aréna 0strava, 2017, režie Vojtěch Štěpánek) všichni nosí obleky či kostýmky odpudivé modro-šedivé barvy, pod tím podobně zabarvené jenže vybledlejší košile a kravaty do tmavo-ruda (takhle nějak vyhlížel „svazácký“ stejnokroj). Tuto esenciální nudu vymyslela zkušená scénografka Marta Roszkopfová, která natvrdo zažila jak časy, z nichž vychází téma hry, tak českou divadelní praxi před postmodernou. Není tedy překvapující, že všechny kostýmy podléhají v tomto případě jednotné stylizaci. Je však podivuhodné, jaká je to legrace a jak si její možnosti herci užívají. Když jsem představení v Ostravě viděla, byly zdrojem humoru mimo jiné nestejné délky kalhot a občas i šle, viditelné až po odložení saka. /.../

celý text najdete v čísle