archiv II. > Archiv III. > Další režijně-scénografické tandemy
Marie Zdeňková

Další režijně-scénografické tandemy

V minulé studii o tandemech v současném českém divadle jsem se většinou zaměřila na výtvarně exponovanou tvorbu, jejíž jazyk je založen především na obrazové metafoře. Nyní bych chtěla začít z jiného konce: pohledem na práci režiséra, který na výtvarném přínosu není zdánlivě příliš závislý. Příkladem může být spolupráce Michala Háby s výtvarnicí Adrianou Černou (ačkoli se Hába nevyhýbá ani profesnímu partnerství s jinými scénografy a Černá zas spolupracuje s Petrou Tejnorovou, SKUTRem nebo Adamem Svozilem). /…/
Když se v roce 2014 otevřely prostory bývalého víceúčelového sálu ve Švehlových kolejích pro malé nonkonformní divadelní soubory, kromě Lachende Bestien se stalo jedním z nich Chemické divadlo, proklamující tehdy zaměření především na poezii. Zatímco u Hábových inscenací není tak důležité, v jakém architektonickém prostoru se odehrávají, projekty autora, dramaturga a režiséra (někdy i herce) Vojtěcha Bárty byly do velké míry na omšelém leč vyčištěném sále, zdobeném prvky art deco, závislé. Využít všechny jeho kouty mu pomáhala téměř výhradně scénografka Jana Hauskrechtová. /…/
Existují rovněž režijně – scénografické dvojice, jejichž členové pravidelně odbočují k jiným profesním partnerům. Takovým tandemem je režisér Daniel Špinar a scénografka Lucia Škandíková. Jejich inscenace obvykle neopouštějí řemeslnou spolehlivost: viděla jsem výsledky jejich práce různé umělecké úrovně, ve všech případech však profesionálně zvládnuté. Spolupráce se datuje od školního DISKU, pokračuje mimo jiné přes hradecké Klicperovo divadlo (např. Morgiana, 2012) a Švandovo divadlo (Hamlet, 2013) až k Národnímu divadlu. Zatímco dříve vytvářela Škandíková pro Špinara buď kostýmy, nebo scénu (méně často celkovou výpravu), nyní v Národním má téměř výhradně za úkol řešit scénický prostor, zatímco kostýmy navrhuje obvykle někdo jiný. Což je pro ženu ještě stále poněkud neobvyklé, zvláště když se jedná o scénografii velkých divadelních domů. /…/
Výtvarníka Michala Pěchoučka by bylo možné nazvat multimediálním či konceptuálním umělcem. Tyto dva pojmy s odlišným obsahem nechci zaměňovat, ale myslím, že k oběma se jeho práce přibližovala, než se roku 2012 rozloučil s vlastní volnou tvorbou a kromě kurátorské a pedagogické činnosti se se zaměřil výhradně na divadlo. Jako divadelní autor, scénograf a režisér však debutoval už v roce 2009, a to za režijní spolupráce Jana Horáka, s nímž dodnes tvoří jeden z nejpevnějších tandemů současnosti (nejdříve v MeetFactory, od 2012 ve Studiu Hrdinů, případně v Ostravském centru nové hudby či HaDivadle), ačkoliv je Pěchouček autorem scény inscenací i dalším režisérů, Jana Nebeského, Miloše Horanského, Kamily Polívkové a jiných. Známe režiséry, kteří si sami navrhují scénu (Petr Lébl, Dušan D. Pařízek, Jan Nebeský, David Jařab, David Radok), zde máme co do činění s výtvarníkem, který si přibral (spolu)režii.  I když se Pěchouček vždy bránil označení malíř (brzy začal vytvářet obrazy jinou technikou než malbou), dovoluji si jej svým způsobem za malíře pokládat: v obrazech a o obrazech myslí i v úloze spolurežiséra a scénografa. /…/