archiv II. > Archiv III. > Pokus o stopování nezachytitelného (dva póly české scénografie)
Marie Zdeňková

Pokus o stopování nezachytitelného (dva póly české scénografie)

„malá“ a „velká“ (divadla) Na úvod krátká osobní poznámka: trochu nelogicky předřazuji „malá“ divadla „velkým“, protože v některých z těch prvních se cítím s nadsázkou jako doma a v těch druhých jako ne příliš častý host. Pojmy „malé“ a „velké“ jsou samozřejmě pracovní. Měla bych raději mluvit o divadlech „alternativních“ a „reprezentativních.“ (Mám v podstatě tyto pojmy na mysli.) Předeslané pojmy lze chápat i metaforicky. Samozřejmě nikoliv ve smyslu: „malá“ a „velká“ významem. „Malý“ může být skromný, asketický, úžeji soustředěný na svou cestu, na svůj způsob výpovědi, a na výpověď samotnou. A rovněž hrající pro užší okruh publika, naladěného na stejnou nebo podobně znějící strunu. U „velkého“ se předpokládá určitá velkorysost formy, sebevědomí dané tradicí a zapeklitý úkol vyjít vstříc širšímu okruhu diváků.
Z nedostatku širší zkušenosti se zaměřím v kategorii „reprezentativních“ domů především na Národní divadlo v Praze; nemohu přitom nevidět, že se současné vedení snaží z této úzké kazajky vymanit. Přes některé pozoruhodné počiny je však znát, že tady imperativ povinnosti - být srozumitelný, vzdělávací, když ne přímo pozitivní, tak alespoň co nejméně depresivní - stále je. U divadel s „národním“ úkolem se předpokládá, že míra šoku, s níž by mohl být divák konfrontován, nepřekročí snesitelnou mez.
Záměrně volím dva protichůdné póly nekomerčně zaměřených scén. Stranou nechám jak divadla přiznaně komerční, tak ta, která se nacházejí někde uprostřed mezi „malými“ a velkými“ (a jimž soukromě říkám „malá národní“). Dále taková, která měla kdysi experimentální charakter, ale za léta úspěšné existence ne přímo „zkameněla“, stala se jen natolik populární, že přitahují různé vrstvy diváků (např. Divadlo Na zábradlí).

základem je prostor Výjimku ze samozřejmého pravidla, že „velká“ divadla hrají zpravidla v rozlehlých budovách, postavených k tomuto účelu a „malá“ v intimnějších sálech, tvoří produkce v rozsáhlejších nedivadelních prostorách, jako jsou tovární haly, nádraží a další vesměs průmyslové objekty. Nyní nemám na mysli žánr site specific v jeho čisté podobě, kdy je performance vázána jen na určité místo a její téma z něho vyloženě vychází. Spíš inscenace, jejichž vyznění a scénografie je na určitém místě sice do jisté míry závislá, ale jejichž téma vzniklo nezávisle a místo bylo nalezeno a pro scénické účely upraveno dodatečně.
Součástí scénografie se stává patina objektu, která je dána nejen jejich případným chátráním, ale i pozastavením života uvnitř prostor, a rovněž pozůstatky činnosti, jež se zde kdysi odehrávala. To se týká nejen objektů, do nichž jsou situovány inscenace jednorázově (např. nákladové nádraží Žižkov, bývalá papírna ve Vraném nad Vltavou), ale i sálů a budov. Vnímání ovlivňuje i vstup do divadla nebo netypické „foyer“ v případě stálých scén nebo pravidelně hrajících stagion: MeetFactory, Divadlo X10, Jatka78. Podobně působí i některé objekty, které byly v minulosti pro kulturní produkce určeny, jako například Venuše ve Švehlovce nebo bývalé kino ve Veletržním paláci, kde sídlí Studio Hrdinů a jehož široká zeď uzavírající jeden z možných scénických prostorů tvoří působivý horizont nebo projekční plochu. /.../

celý text najdete v čísle