archiv II. > Archiv III. > Vyzpívat duši umělce (třikrát Nebeský)
Ester Žantovská

Vyzpívat duši umělce (třikrát Nebeský)

Tři inscenace Jana Nebeského realizované v roce 2017 mimo velká kamenná divadla potvrzují režisérovo tíhnutí k poezii, k obrazivosti, ke scénické metafoře, ke scénickému tvaru, vázanému asociativností, který předpokládá, že diváci dokážou upozadit racio a spolehnou se spíše na prožitek, pocit, intuici. Inspirací pro všechny tři inscenace se stala právě poezie, v menší míře pak próza. Společným tématem je ponor do duše umělce. /…/
Zatím poslední Nebeského inscenaci už dva měsíce od její premiéry není možné zhlédnout. Ovidius: Orfeus byl uveden v rámci druhého ročníku plenérového projektu Antická Štvanice souboru Tygr v tísni a hrál se pouze jedenáct dní v druhé polovině září. Projekt si klade za cíl zprostředkovat antické texty současnému divákovi, propojit je se současností v podobě neutuchajícího velkoměstského ruchu v přírodních kulisách vltavského ostrova. Po loňské Aischylově Orestei (v režii domácího Ivo Kristiána Kubáka) si Jan Nebeský vybral orfeovský mýtus.
/…/ Láska coby hraniční zkušenost, snoubící v sobě touhu poddat se i ovládat, dotek nadpozemského i poznání toho nejnižšího v nás ve stejný okamžik. Nebeského zajímá právě tahle extrémní podoba milostného vzplanutí, mohutně otřásající egem člověka. Výchozí nápad dramaturgyně divadelní společnosti Masopust Terezy Marečkové, spojit v jedné inscenaci báseň jezuitského barokního básníka Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk?, s deníkovými zápisky francouzského spisovatele, „vyděděnce“ Jeana Geneta, je Nebeského tíhnutí k existenciálnímu hledání jako šitý na míru. Ač oba texty dělí tři století a na první pohled si nemohou být vzdálenější i co do obsahu, v podstatě jsou hledáním i opěvováním téhož – absolutní odevzdanosti lásce. Do jediného vyznání, či zpovědi, je v textové předloze propojil Miloslav König, který se v inscenaci Deník zloděje také objevuje v hlavní a v jistém smyslu jediné roli.
/…/ V případě Deníku zloděje, stejně jako v případě další Nebeského inscenace, nazvané Miluji tě jak po smrti vyvstává otázka, co si z představení odnáší divák neznalý kontextu, předlohy či reálných předobrazů. Osobně mám za to, že v Deníku zloděje sice znalost obou výchozích textů představuje vodítko usnadňující orientaci, k pochopení obsahu inscenace nebo ocenění účinku představení však nutná není. Deník zloděje totiž představuje samonosný tvar, obraz věčné rozpolcenosti člověka mezi vertikálu a horizontálu, existenciální výpověď o boji se sebou samým, s vlastní identitou.

celý text najdete v čísle

Ovidius, Martin Hýča, Jan Nebeský: Ovidius: Orfeus, , režie J.Nebeský, , Tygr v tísni, 2017
Jean Genet, Bedřich Bridel, Miloslav König:
Deník zloděje, režie a scéna J.Nebeský, Divadelní společnost Masopust, 2017
Lucie Trmíková:
Miluji tě jak po smrti, režie J.Nebeský, NoD/Roxy, 2016