archiv II. > Archiv III. > O hroucení a ekologii (tři dramata v Londýně a jeden muzikál)
Michal Zahálka

O hroucení a ekologii (tři dramata v Londýně a jeden muzikál)

Novela La main (Ruka), kterou napsal Georges Simenon koncem šedesátých let, nepatří k nejznámějším dílům slavného autora maigretovek. V češtině nevyšla nikdy a do angličtiny byla po dlouhé době znovu přeložena až teď, kdy po ní sáhl dramatik David Hare a pod názvem Červená stodola (The Red Barn) ji adaptoval pro londýnské Národní divadlo. Možná trochu překvapivě – i proto, že jako materiál k dramatizaci se próza nijak zvlášť nenabízí. Také označení „thriller“, pod nímž divadlo titul propaguje, je dost nepřesné: jde o introspektivní prózu sledující postupný rozklad osobnosti hrdiny, který se začne hroutit pod traumatizujícím zážitkem.
/…/ Zatímco Robert Icke debutoval s Červenou stodolou v Národním, v jeho domovském divadle Almeida v londýnské čtvrti Islington, které dnes platí za nejspíš vůbec nejprestižnější off-westendové divadlo a pojem v oblasti současné dramatiky i odvážných inscenací klasiky, se poprvé představila režisérka Carrie Cracknellová (nar. 1980). Ta na sebe výrazně upozornila například dvěma výraznými interpretacemi Ibsena a její dvě oceňované inscenace v Národním – Eurípidovu Médeiu i nedávné „znovuobjevení“ Rattiganovy klasiky Deep Blue Sea, obě v hlavní roli s Helen McCroryovou – jsme měli možnost vidět v rámci NTLive. V těchto „velkých“ inscenacích hrála podstatnou roli scénografie, zejména promyšlené svícení (v Rattiganovi se díky poloprůsvitným „stěnám“ rozžíval činžák, ve kterém se nachází byt ústřední postavy Hester), a jedním z častých rysů Cracknellové inscenací je kombinace činohry s výrazovým tancem (viz práce s chórem v Médeie). Při práci v Almeidě, komorním prostoru pro 185 diváků s dominantní cihlovou stěnou kolem dokola, se v tomto směru držela výrazně zpátky, a jakkoliv nešetří režijními nápady a zejména v práci s prostorem je působivá, primárně staví na textu a herectví.
Ropa (Oil), ve světové premiéře uváděná šestá hra dramatičky Elly Hicksonové (nar. 1985), má pozoruhodnou premisu: ústřední postavou je žena jménem Amy, která je jakýmsi ztělesněním věku ropy a – podobně jako Woolfové Orlando – prochází napříč lety, aniž by zdánlivě stárla.
/…/ Z odpoledního představení v Almeidě jsem doubledeckerem zamířil přes londýnské centrum do Belgravie, kde mě v Royal Courtu čekala jedna z prvních předpremiér inscenace textu Lucy Kirkwoodové Děti (The Children) – a tak jsem shodou náhod z Ropy, která končí zjevením jádra, vplul do inscenace, jež začíná jadernou katastrofou, byť to zprvu není tak docela zřejmé. Z textů, o kterých tenhle článek pojednává, jsou Děti rozhodně nejklasičtěji postavené: tři postavy, jedno prostředí a necelé dvě hodiny v jednom tahu, bez sebemenšího přerušení či střihu. A také jsou nejvtipnější, byť je to humor nelítostný a černočerný.
/…/ Nemusíte nutně trpět předsudky vůči muzikálům, aby vás překvapilo, že tím na první pohled nejméně „diváckým“, co za týden v Londýně uvidíte, bude muzikál na West Endu. Konkrétně tedy Lazarus, který měl světovou premiéru v New Yorku v listopadu 2015 a stal se jedním z posledních děl v životě Davida Bowieho. (Vůbec naposledy se zpěvák na veřejnosti objevil právě na premiéře newyorské inscenace.) Bowie – kromě toho, že spolupracoval i na celkovém tvaru inscenace – napsal pro Lazara trojicí nových písní; zbytek tvoří jeho dříve napsané skladby, včetně té titulní, pocházející z posledního alba Blackstar, které vyšlo až po premiéře. Autorem libreta je dramatik Enda Walsh, jehož muzikálová tvorba zahrnuje i adaptaci filmu Once s písněmi Glena Hansarda a Markéty Irglové[1]), a režisérem Ivo van Hove, který si po evropské festivalové scéně podmanil i britské a newyorské divadlo (zejména díky výše zmíněnému Pohledu z mostu).

celý text najdete v čísle

David Hare: Červená stodola , režie Robert Icke, National Theatre – Lyttleton.
Ella Hicskon:
Ropa, režie Carrie Cracknell, Almeida Theatre.
Lucy Kirkwood:
Děti, režie James Macdonald, Royal Court Theatre.
David Bowie – Enda Walsh:
Lazarus, režie Ivo van Hove, King’s Cross Theatre.
 



[1]) O inscenaci, která získala řadu divadelních cen, psal v SADu 6/2014 Jan Šotkovský (Wonka, Hansard a pyžama)