archiv II. > Archiv III. > Mýcení po česku (utnout nenávist humorem)
Petra Zachatá

Mýcení po česku (utnout nenávist humorem)

/.../ Jan Mikulášek s Dorou Viceníkovou jsou známí svou náklonností k nepravidelné dramaturgii, takže nepřekvapí, že sáhli spíš po adaptaci prózy než po některé z původních Bernhardových her. Na jejich předchozí tvorbu v Divadle Na zábradlí román navazuje také tematicky. Problematice pokrytecké morálky a zkaženosti skrývající se pod velkopanskou fasádou se věnovali již v inscenaci Nenápadný půvab buržoazie,Hamletech se zase pokusili vypořádat s tématem navýsost osobním: s divadelním uměním, především pak herectvím. Mýcení se svou základní situací „umělecké večeře“ v jistém smyslu spojuje oba tyto tematické okruhy, ačkoliv se ve své kritice zaměřuje na uměleckou oblast vůbec. Divadlo má ostatně díky přítomnosti herce z Burgtheateru mezi všemi zastoupenými uměnami výsadní postavení.
Předchozí inscenace režijně-dramaturgického tandemu se vyprávěcí formu svých předloh rozhodně nesnažily nikterak potlačovat. Mýcení se z tohoto pravidla poněkud vymyká, dramatizace tentokrát klade důraz na dialogickou dimenzi. Pseudointelektuální slovní výměny (popřípadě monology) tak často vyjevují svou plytkost, nabubřelost a omezenost přímo, bez zásahu vypravěče, jehož tvůrci explicitně nazývají Thomasem. Přesto se inscenace reflexivních pasáží nevzdává zcela. V některých případech se však jejich použití jeví nadbytečně, neboť častokrát pouze doslovují to, co už si divák byl schopen vyvodit ze samotného chování hostů umělecké večeře a z jejich velice výstižných dialogů převzatých z Bernharda.
Hned ze začátku inscenace přitom tvůrci najdou metodu, jak s úvahovými pasážemi nakládat. Nejprve vstoupí Thomas (Jan Hájek), který se zatím zdržuje komentáře, naopak si nasazuje stejnou družnou masku jako ostatní. Pak se situace zopakuje, tentokrát však původní Thomasovy repliky nahrazují sžíravé komentáře. Nakonec je výstup zopakován ještě jednou, vypravěč se už zcela vymkne z jakéhokoliv společenského rámce i svým mimoslovním jednáním. Vysvlékne se ze saka, častuje své hostitele kusými urážlivými poznámkami, válí se po podlaze a nakonec se zamotá do luxusního koberce. Jelikož ostatní návštěvníci dělají stále totéž co v první verzi výstupu, nejsme na pochybách, že napodruhé a napotřetí se ocitáme přímo v Thomasově mysli, která překypuje zlostí a znechucením. Úvodní scénická sekvence velmi výstižně zhmotňuje kontrast mezi pěstěnou společenskou maskou a myšlenkovým bojištěm, které se ukrývá pod ní. (Každý z hostů si ostatně v průběhu představení nasadí putovní škrabošku připomínající Jokera zkříženého s klaunem z To, která snad značí jejich pravou tvář zbavenou společenské fasády.)/…/

celý text najdete v čísle

Thomas Bernhard: Mýcení, režie Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí, 2018.