archiv II. > Archiv III. > Čtenáři
Petr Vydra

Čtenáři

Kryštof a Lenka už leželi v posteli. Popřáli si dobrou noc a vypnuli mobilní telefony. Nejprve zaklapli knížky. Zhasli světla svých nočních lampiček. Předtím tedy dali do knížek záložky. Samozřejmě nejprve četli, ale to teď ponechme stranou, neboť nám jde až o to chystání se k spánku. Takže zaklapli knihy a položili je na noční stolek. Celé se to odehrávalo jako taková sehraná a synchronizovaná choreografie. Pak chvíli leželi a dívali se do stropu. Předtím, než zhasli, vyprávěli si o tom, co četli a jak je to napíná, dojímá, baví. Pak se jeden druhého zeptal, zdali knihu, kterou čte on, chce číst později i jeho protějšek. Byla-li odpověď záporná, pustil se ten, který se takto tázal, do ještě podrobnějšího rozboru, v němž zacházel i do těch nejmenších podrobností a zabýval se i docela titěrnými detaily. Byla-li odpověď kladná, pak ono líčení čtenářských zážitků spíš připomínalo referování policejního mluvčího o živé kauze. Něco naznačí, ale nesmí jít o nic, z čeho by šlo vyvodit cokoli konkrétnějšího. Čtenář příštího čtenáře prostě jen zahrnuje spíše líčením své osobní psychologie vnímání knihy, než líčením jejího příběhu. Jako třeba teď Lenka: „Nejdřív jsem z toho byla rozpačitá a pak se mi to začalo líbit. Smála jsem se, bože jak moc jsem se smála, a pak mi došlo, že je to de facto vážný a vypovídá to nějak o nás všech, o komkoli, kdo by se ocitl v situaci… kterou ti nemůžu popsat. Ale pak jsem se smála znova, stejně jako hrdina, kterej pochopil, že v jistým věku… neřeknu ti v jakým, se na věci už musí dívat s nadhledem. Fakt to budeš číst?“/…/

celý text najdete v čísle