Karolina Plicková

Highlity v poločase 2018

Bilancovat zhlédnutá představení je vždycky tak trochu ošidné, žebříčky dělám nerada, těžko srovnat nesrovnatelné. Ať už má člověk vybírat z celého roku, nebo jen z jeho poloviny. Ale po tomto skeptickém úvodu přesto sumíruji pomyslné „best of“ divadelních počinů za poslední půlrok – pozoruhodných akcí, které by stály za připomenutí, přitom tentokrát bylo ještě mnohem více (což není vůbec marné zjištění).

Jiří Havelka, DD: Vražda krále Gonzaga, režie J.Havelka, Dejvické divadlo, premiéra 19.12.2017
Většinou si dopředu načítám v anotacích, na jaké představení zrovna mířím – tady jsem se ovšem ocitla zcela nečekaně a „bez přípravy“; těsně před Vánocemi; o to silnější zážitek byl. Divadlo osekané na dřeň: jednoduché mizanscény, strohé, ale přesné dialogy, ostré, až filmové střihy. Divák zažívá příběh smrtelné otravy Alexandra Litviněnka z bezprostřední blízkosti, jako by byl jeho skutečným svědkem. Rekonstrukce, dokumentárnost, detektivka. Hodně mrazivá záležitost. Do SADu o ní psala Pavlína Hořejšová v článku Dvojí experiment z Dejvic (SAD 2/2018).

VerTeDance, Petra Tejnorová a kol.: Nothing Sad, režie P.Tejnorová, premiéra 11.10.2017 (Studio Alta)
Viděla jsem rovněž těsně před svátky a i přes tematickou neukotvenost mě představení nadchlo: právě svojí otevřeností, „nadýchaností“, množstvím kyslíku. Proudící čas, tepající hypnotická hudba, tři těla v prostoru, která k sobě hledají cestu. Napětí, elektřina, letmý dotyk.

Thunder. Enter the three Witches., režie Jakub Maksymov, Divadlo DISK, premiéra 16.12.2017
Obecně je vysoce zajímavý alternový DISK. Výjimečná byla už minulá sezona, a to kompletně – o Adámkově zenově poťouchlé (sic) pohybově-objektové inscenaci skončí to ústa psala v článku Fascinace jako forma soustředění Kateřina Veselovská (SAD 2/2017). O letošní macbethovské variaci Thunder, v níž tvůrci přetavili mluvený blankvers do 3D a nechali jej pomyslně „proudit“ po scéně ve formě nekonečných linek z temných šustivých pásek starých kotoučových magnetofonů, píše do SADu Jakub Škorpil v článku Plata cívek (SAD 5/2018).

Zápisky z volných chvil, režie Anna Klimešová, premiéra 23.2.2018 (Divadlo DISK)
Repertoár se v DISKu obměňuje rychle; z toho aktuálního lze doporučit mj. tři následující projekty. Nejprve Zápisky jakožto rozkošnickou kontemplaci na japonský způsob. Inscenace vychází ze zápisků císařovniny dvorní dámy Sei Šónagon (z konce 10. století) a deníku budhistického poustevníka Kamo no Čómeie (kolem roku 1200). Stojatý čas, pomalé dávkování akcí i slov, čekání na jelena. Zjitřená pozornost k maličkostem, obřadnost i intimita, obdiv k řádu přírody i velmi zakuklený slapstick. Ptačí budka, pláštěnka a etažér s růžovými bábovkami – zjistit, jaké to je, zažít v divadle všemi smysly bouřkový mrak.

Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868-2018, režie a dramaturgie Petr Erbes a Boris Jedinák, premiéra 20.4.2018 (Divadlo DISK)
Kdo čeká operu, dostane ji. Svým způsobem. Dvojrozměrné kulisy, krojové kostýmy, Jeník a Mařenka, Kecal a splašený medvěd. Zdánlivá obrozenecká selanka, která se ovšem záhy zlomí do divadla o divadle, o hercích i o národní mentalitě. Divadlo výsostně politické, v němž zážitek velmi silně závisí i na momentální skladbě publika.

ADA, režie Viktorie Vášová, premiéra 27.2.2017 (Venuše ve Švehlovce)
Poetický algoritmus s krasobruslařem a chlebíčky. Příběh první programátorky a zároveň dcery lorda Byrona Ady Lovelace. Hledání (a nacházení) poezie v matematice a matematiky v poezii. Variace, permutace a nečekané pointy až keatonovských rozměrů ve zvukově-pohybové inscenaci, která se od letošního studentského festivalu Zlomvaz namísto původní Venuše ve Švehlovce hraje v DISKu (sice vzácně, ale přece, nutno hlídat program).

Leila Ahmadi: The Neighbors Think Nobody Is Here, premiéra 28.8.2017 v Teheránu, pražské uvedení 5.5.2018 (DAMU)
A když jsme u toho Zlomvazu: na tom letošním se objevila miniatura sice nenápadná, ovšem o to mimořádnější. Íránský storytelling pro osm diváků, usazených kolem stolu v komorní atmosféře půdního atelieru. Vyprávění v rodném jazyce za pomoci drobných objektů a lo-fi soundtracku pouštěného z vlastního telefonu. Mladá performerka s uhrančivým pohledem připomínající slavnou zelenookou Afghánku z obálky National Geographic – setkání s exotickou kulturou, která se skrze osobní příběh nakonec tak exoticky jevit nemusí. Znovu v Praze k vidění s nejvyšší pravděpodobností nebude; jako útěcha může sloužit alespoň trailer na Vimeu.

Every house has a door & Essi Kausalainen: Scarecrow, premiéra 18.1.2018 v Helsinkách, pražské uvedení 25. a 26.1.2018 (Alfred ve dvoře)
V lednu navštívili holešovický Alfred chicagští divadelníci Matthew Goulish a Lin Hixson (mj. spoluzakladatelé skupiny Goat Island) se svým Strašákem, který důsledně, úlevně i vtipně adoruje zpomalený čas. Dalo by se říci, že po vzoru proslulé Wilsonovy želvy, která v jeho projektu The Life and Times of Sigmund Freud putovala přes scénu celých 22 minut, se zde pracuje s pekelně rozvážným tempem šnečího pohybu, který – ač působí nekonfliktně –, vyvolává všelijaké bizarní kolize.

Handa Gote Research & Development: Šibřinky, jediné uvedení 18.3.2018 v rámci Festivalu Bazaar (Alfred ve dvoře)
Na jaře se potom rovněž v Alfredu objevila vysoce svérázná jednorázová mrazivá veselice Šibřinky od zdejší domovské formace Handa Gote. Označení „šibřinky“ používal prý už Komenský, a to pod významem posměšný kousek či škodolibý žert. I handagotí lidová performance je tudíž pěkně kousavá. Obvykle strohý sál Alfreda mění k nepoznání: těžké opony visící až od stropu (neevokující nic menšího než Zlatou kapličku), kvantum všelijakého haraburdí (patřícího k venkovské pouti, hasičskému bálu, masopustu nebo čemukoli podobnému chcete), živý orchestr, afektovaná televizní reportérka, párky, pivo, tombola a „nefalšovaná česká zábava“. Hutné retro, ale zároveň i skoro „dokumentární“ vhled do mnoha temných zákoutí české mentality, které jsou naprosto současné.

Spitfire Company: Constellations II. (Time for Sharing), koncepce a režie Petr Boháč, Spitfire Company, premiéra 27.2.2018
A konečně druhé Konstelace od Spitfire, znepokojivý taneční sen ztrojené carrollovské Alenky, o němž jsem napsala do SADu v článku Pichlavé tango v horké letní mlze (3/2018).