archiv II. > Archiv III. > Dvě lekce z citového vydírání (Infinita / Backbone)
Kateřina Veselovská

Dvě lekce z citového vydírání (Infinita / Backbone)

Psát o citovém vydírání na divadle je delikátní záležitost: pro každého leží hranice takového počínání v závislosti na životních zkušenostech i aktuální situaci jinde. Komu nedávno zemřela matka, ten se při vážné scéně z nemocnice zřejmě snáze dojme, jiný tentýž výjev nazve kýčem. Dvě inscenace, které nedávno uvedla Jatka 78, však nutí k úvahám o hranicích a možnostech citového vydírání i méně cynické povahy.
Každá z nich toho dosahuje jiným způsobem. Zatímco Infinita německé Familie Flöz sází na prvoplánově dojemný příběh, Backbone australského souboru Gravity & Other Myths prokládá artistické představení hutným existenciálním komentářem. Jakkoliv jsou obě inscenace po technické stránce výjimečné, přemíra patosu a křečovitá snaha o přesah za každou cenu sdělení paradoxně spíše znevažuje, než aby mu dodávala hloubku.
Inscenace s ambiciózním názvem Infinita začíná příznačně nekonečně dlouhým pohřebním průvodem. Scéna poskytuje klíč ke čtení celé inscenace a zároveň ji činí poměrně předvídatelnou. Není pochyb, že někdo umřel, následující dvě hodiny budeme sledovat, kdo a co tomu předcházelo. Retrospektivní struktura vyprávění nás provede životem hlavního hrdiny Pechsteina od kolébky, či přesněji jesliček, až do domova důchodců. Na tomto „čekání na smrt“ je zajímavější forma než obsah. Pokud jde o samotný Pechsteinův charakter, není na něm nic až tak zajímavého či neočekávatelného. Sledujeme vcelku obyčejný život obyčejného člověka – zřejmě se snahou o přesah ve smyslu znázornění průměrnosti a uniformity lidských příběhů, s poselstvím, že jsou nakonec všechny stejné. Aby bylo dosaženo patřičného emotivního účinku, je potřeba si k hlavnímu hrdinovi vybudovat po čas inscenace citový vztah. A tady inscenátoři (na režii spolupracovali dva ze čtyř herců souboru, Hajo Schüler a Michael Vogel) lidově řečeno „tlačí na pilu“ nejrůznějšími romantizujícími klišé: Pechstein je bývalý umělec upoutaný k invalidnímu vozíku, jeho zchudlá družka použije poslední peníze jako úplatek, aby dostal místo ve starobinci, odkud za teskného doprovodu piana vzpomíná s partou senilních staříků na svůj život. O jednotlivých etapách se pak blíže dozvídáme pomocí scénických flashbacků do minulosti. /…/
V případě inscenace Backbone je artistický prvek ještě výraznější – inscenace je primárně založena na fyzickém výkonu aktérů, kterých je na scéně na deset. Zpočátku jen tiše leží na jevišti, rozloženi jako padlí vojáci na bitevním poli. Postupně zjišťujeme, že geometrie není náhodná. Herci svými těly vytyčují hřiště. Najednou se rozezní živá hudba. Dva instrumentalisté ovládají mimo jiné kytaru, klávesy, housle a bicí a jejich výkon by obstál jako samostatný koncert.
Začíná příprava scény, úklid, převlékání. Koncentrace. Rozcvička. Soubor nás zatím zjevně zasvěcuje do svého běžného denního tréninku. Velice brzy však dění nabere závratné obrátky. Začíná se tajit dech. V rámci rozcvičky lze vnímat hluboké soustředění, například při chůzi po hlavách pevně stojících kolegů. Prozatím má věž z lidských těl jen dvě patra, postupně se ale do výšky vyšplhají tři a nakonec i čtyři lidé, kteří si navzájem stojí na ramenou. Jako by název Backbone odkazoval ke skutečnému propojení páteří v lidské vertikále. /…/

celý text najdete v čísle

Familie Flöz: Infinita, režie Hajo Schüler a Michael Vogel, Familie Flöz, 2006
Gravity & Other Myths:
Backbone, režie Darcy Grant, Gravity & Other Myths, 2017