archiv II. > Archiv III. > Slovenské mýty
Martina Ulmanová

Slovenské mýty

Nikoli Jánošíkův příběh, ale právě jeho mýtus je ostatně tématem nitranské inscenace Rastislava Balleka Jánošík, která je poměrně radikálním zpracováním obsáhlé a básnicky dost upocené veršované hry Márie Rázusové-Martákové. /…/ Celá inscenace je koncipovaná jako série nečekaných hereckých a mizanscénických výpadů. Na začátku sledujeme kompars s velkými bílými kašírovanými hlavami, který s tyčemi v rukou naznačujícími motyku či hrábě představuje utiskovaný robotující lid. Vchází Barbora Andrešičová s obrovskou květinovou partou, čili zdobnou čelenkou, a vlečkou (jedna z podob Jánošíkovy milé), zpívá svatební píseň. Potom strhne svatební oděv a v džínách a tričku pokračuje ve zpěvu v jazzovém rytmu. „Budeme si žiť sami dvaja“, scatuje a luská prsty. Přehání expresívnost hlasu i rytmu, začíná se plazit po zemi a pozoruje Marcela Ochránka, který přednáší repliky Jánošíkova otce jako parodii na nezaměnitelnou, mile teatrální dikci národního umělce blahé paměti Júlia Pántika. Na podlaze jeviště začíná být pořádně „husto“, po zemi se povalují bílé hlavy a svatební šaty. Andrešičová, která se mezitím převtělila do postavy Jánošíkovy staré sousedky, vypráví o dítěti, které jí umřelo, když musela jít robotovat. Mluví trhaně, chvíli se do projevu pateticky vžívá, chvíli ho říká jako poznámky stranou. Starý Jánošík se při svém boji s panstvem dostává do varu, boxuje proti neviditelnému nepříteli. Vstoupí panští drábi v červených kalhotách a pláštěnkách, v kápích, jako pekelná varianta Ku-klux-klanu. /…/
Osoba režiséra a vzhledem k historickému pozadí tak trochu i hlavní postava spojují Jánošíka s inscenací Tiso. O té původní z roku 2005, která se setkala s jednoznačným úspěchem u kritiky i u diváků (publikum Divadla Aréna neodradil ani náročný inscenační tvar a zaplnilo 89 repríz), v SADu svého času psali hned tři recenzenti. Tisa, který je na repertoáru divadla nyní, označují tvůrci jako novou, nikoli obnovenou premiéru, já se ale nemohu rozhodnout, jestli ji za takovou považovat.
Nepamatuji si v divadle případ, že by do inscenace, která je v podstatě monodramatem, vstoupil po zesnulém otci jeho syn. Vše zůstalo stejné: text, koncepce hlavní postavy, scénické aranžmá, hudba. Jen člověk v centru scénického dění je jiný. Ale zase – ne tak úplně. Protože typ herectví, který je tu režijním pojetím vyžadován, žádá i zapojení individuálních hereckých dispozic. A tam se příbuznost syna s otcem potlačit nedá. /…/
Z odbočky do kalných vod Slovenského štátu se vraťme zpět k Jánošíkovi, ke slíbené druhé divadelní verzi zbojnické legendy, která je stejně vydařená jako Ballekova, leč úplně jiným způsobem. Ján Ošík a Pomstiteľ s fujarú, inscenace s podtitulem „marionetový western“, je už tři roky na repertoáru Dezorzova lútkového divadla, jediného loutkového divadla pro dospělé na Slovensku.
Od Ballekova zpracování Rázusové Jánošíka se radikálně liší už výchozí pozicí, jakou zaujímá režisér vůči textu hry. Před Ballekem stál problém, jak oživit nehratelnou dramatickou vykopávku, principál divadla a režisér Gejza Dezorz má však k dispozici luxus „dvorního dramatika“, který zcela souzní s uměleckým výrazem jeho tvorby. Říká si Agda Bavi Pain a nedávno mu vyšla kniha Lútkohry, obsahující osm kousků v Dezorzově divadle již uvedených, včetně našeho marionetového westernu. /…/
Zdálo by se, že někdo, kdo zemřel teprve před šestadvaceti lety, nemůže být ještě opředen dohady, nejasnostmi a mýty. Že je stále naživu tolik pamětníků jeho života, že na rozvoj nějakých legend není jednoduše prostor. Viliam Klimáček, autor hry #dubček. O človeku a dobe si to zjevně nemyslí. A já také ne.
Vždycky mi například přišlo záhadné, proč se stal symbolem Pražského jara právě tento politik. Nebyl řečník, který strhával masy. Nebyl ani geniální tvůrce politických či ekonomických koncepcí. A konec konců, v Moskvě to podepsal… Na představení Klimáčkovy hry v bratislavském Divadle Aréna jsem šla proto se zvědavostí, zda se konečně dozvím odpověď. Odcházela jsem však zklamaná: Nějaká odpověď sice přišla, ale byla strašně obyčejná. A navíc, nebylo to ani bůhvíjaké divadlo. /…/
To inscenace Štefánik – slnko v zatmení žádné otázky neklade – sobě, ani publiku. Od začátku dává jasně najevo, že bude vyprávět o výjimečném člověku. A to výjimečném skutečně výjimečně. Chudý syn evangelického duchovního ze severozápadního Slovenska se vypracoval na světově uznávaného astronoma, špičkového vojenského pilota, technicky nadaného vynálezce a lva evropských diplomatických salónů – o davech krásných a významných žen, které mu padaly do náručí, nemluvě. A stále přitom měl na srdci blaho a svobodu svojí malé porobené vlasti. Že vám to někoho nápadně připomíná? 
Evu Borušovičovou (autorku hry i režisérku inscenace v nitranském Divadle Andreja Bagara) by takové vtipkování možná i urazilo. Z jejího tříhodinového divadelního putování po devětatřicet let dlouhém životě velkého Slováka je cítit bytostný obdiv a úcta. /…/
Nitranská inscenace rozvíjela, krom jiného, obraz protikladu „racionálního“ češství a „citového“ slovenství (jedna ze Štefánikových milenek emfaticky vzdychá, že „Štefánik je intuícia sama, Beneš má dušu úradníka“), který osobně považuji za mýtus jako vyšitý. Společný projekt bratislavské Arény a Městského divadla Zlín Masaryk – Štefánik má na tomto protikladu postavenu základní stylizaci. Každému z obou hrdinů je vyhrazena jedna polovina jeviště, na tu mu přinášejí nejnutnější mobiliář a rekvizity, na té se pohybuje „jeho“ ženská partnerka (herečka, která na sebe postupně bere úlohy důležitých žen v životě postavy), na té postava ožívá, když ji nasvítí reflektor. Masaryk, jehož hraje zlínský herec Luděk Randár, většinou o svých názorech drží proslovy, Štefánik Slováka Juraja Bači je zase emfaticky vykřikuje. Přísný univerzitní profesor čas na scéně stráví hlavně v třídílném tmavém obleku, rozevlátý snílek a dobrodruh Štefánik zpočátku hraje v dobovém spodním prádle, tzv. „jégrovkách“ (odkaz na jeho křehké zdraví a časté pobyty na nemocničním lůžku, ale snad i na jistou „dětskou bezbrannost“ jeho charakteru), později obleče parádní blankytnou uniformu francouzského generála. /…/
Zatímco ve všech předchozích inscenacích stála v centru pozornosti – i když často značně mytizovaná – konkrétní historická postava (či postavy), „velikán“, kolem něhož se točí děj inscenace Slovenského národného divadla Rodáci, je beze jména. Pro jednu slovenskou vesnici (kterou autoři hry Valéria Schulczová a Roman Olekšák schválně označují jen všeobecným „tu u nás“) je však mimořádně důležitým rodákem, až tak důležitým, že mu na návsi umístili bustu. A tato busta, tedy její zničení, spustí lavinu konfliktů, které naprosto rozvrátí naoko bezproblémové soužití vesnického společenství a předvedou dlouhé defilé předsudků, hluboce zakořeněných v současné slovenské společnosti. /…/

celý text najdete v čísle

Mária Rázusová-Martáková: Jánošík, režie Rastislav Ballek, Divadlo Andreja Bagara Nitra, premiéra 2017
Rastislav Ballek:
Tiso, režie R.Ballek, Divadlo Aréna Bratislava, 2017
Agda Bavi Pain:
Ján Ošík a Pomstiteľ s fujarú, režie Gejza Dezorz, Dezorzovo lútkové divadlo, 2015
Viliam Klimáček
: #dubček. O človeku a dobe, režie Michal Skočovský, Divadlo Aréna Bratislava, 2018
Eva Borušovičová:
Štefánik – slnko v zatmení, režie E.Borušovičová, dramaturgie Svetozár Sprušanský, Divadlo Andreja Bagara Nitra, 2017
Peter Pavlac:
Masaryk – Štefánik, režie Patrik Lančarič, Městské divadlo Zlín a Divadlo Aréna Bratislava, 2018
Valeria Schulczová – Roman Olekšák:
Rodáci, režie Tilmann Köhler, Slovenské národné divadlo Bratislava, 2017